Juanita si čte - články

Podmínková souvětí (italština)

Sat, 01 Feb 2025 00:00:00 +0100

Dnes tu mám další tahák na gramatiku, tentokrát podmínková souvětí v italštině. Italsky se jim souhrnně říká periodo ipotetico a tradičně se rozdělují na tři až čtyři druhy. Když se jim ale člověk podívá na zoubek, zjistí, že hlavní je umět rozlišit jen dvě situace: podmínku reálnou (nejčastěji: co bude) a nereálnou (co by možná mohlo být). Ta se pak dá ještě rozdělit na několik podkategorií.

1. Podmínka reálná

První varianta je podmínka reálná nebo skutečná, italsky: periodo ipotetico della realtà. Obvykle vyjadřuje jednoduchý vztah příčina – následek: „když A, tak B“. Nejčastěji tu řešíme, co se stane v budoucnosti, ale není to jediná možnost – můžeme rozebírat třeba i něco, co se už přihodilo, viz příklady.

V italštině i češtině bude v obou větách způsob oznamovací (v libovolném čase), případně rozkazovací.

Italskou spojku se tady překládáme jako když, jestli, pokud, …

Příklady:

Se tornerò prima delle sei, andremo al cinema. – Když se vrátím před šestou, půjdeme do kina. ¹

Se non riuscivi a vedere bene, potevi cambiare posto. – Jestli jsi dobře neviděla, mohla sis sednout jinam. (Bavíme se o včerejší návštěvě kina, kde přede mnou seděl dlouhán. V jiném kontextu by se mohlo jednat také o podmínku nereálnou v minulosti, viz níže.)

Se vai dalla nonna, salutamela. – Jestli jdeš k babičce, pozdravuj ji ode mě.

2. Podmínka nereálná

Tady jsme u souvětí typu co by bylo, kdyby (ne)bylo něco jiného… jinak řečeno nepohybujeme se v realitě, ale spíš ve světě domněnek a zbožných přání. Jestli vám tahle základní situace zavání konjunktivem, větříte správně. :)

Konjunktiv se použije ve vedlejší větě (té, která začíná spojkou se), ve větě hlavní bude podmiňovací způsob. Které jejich časy použijeme, to záleží na tom, o jakém časovém horizontu se bavíme:

pokud o přítomnosti nebo v obecné rovině, bude ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta a v hlavní větě podmiňovací způsob přítomný
pokud o minulosti, bude ve vedlejší větě konjunktiv předminulý (congiuntivo trapassato) a v hlavní větě podmiňovací způsob minulý.

Časový rámec (přítomnost nebo minulost) může být v praxi buď v obou větách podmínkového souvětí stejný, nebo v každé jiný. A právě pro tyto různé kombinace má italská gramatika speciální názvy:

A. obě věty v přítomnosti

Italsky se tato varianta nazývá periodo ipotetico della possibilità a stručně řečeno popisuje něco, co není, ale mohlo by být – i když někdy leda tak s pomocí kouzelné hůlky, viz druhá věta v příkladech. Nejjednodušší bude držet se toho, že v tomto případě mluvíme o současnosti anebo v obecné rovině (na rozdíl od následujícího typu).

Při sestavování souvětí použijeme gramatické časy uvedené výše v prvním bodě – přítomnost.

Příklady:

Se fossi ricca, vivrei in una villa al mare. – Kdybych byla bohatá, žila bych ve vile u moře. (Teď bohatá nejsem, ale teoreticky pořád můžu vyhrát ve Sportce a přestěhovat se.)

Se fossi un animale, sarei un bradipo. – Kdybych byla zvíře, byla bych lenochod.

B. obě věty v minulosti

Italsky: periodo ipotetico della irrealtà. Tady se vracíme do minulosti, kde se něco mělo nebo mohlo odehrát jinak. Ale nedošlo k tomu, podmínka nebyla a už ani nemůže být splněna. Také následek (z hlavní věty) se nachází v minulosti, prostě je to celé uzavřená věc.

V italštině použijeme gramatické časy uvedené výše v druhém bodě.

V češtině existuje přesný ekvivalent této varianty: použití podmiňovacího způsobu minulého, ale ten v dnešní době už skoro vymizel, minimálně v mluvené řeči. Máme tendenci zjednodušovat a nahrazovat ho podmiňovacím způsobem přítomným, takže i větu z příkladu bychom dnes nejspíš přeložili ležérněji: Kdybych se vrátil před šestou, šli bychom do kina.

Příklad:

Se fossi tornato prima delle sei, saremmo andati al cinema. – Kdybych se byl vrátil před šestou, bývali bychom šli do kina. (Ale vrátil jsem se až pozdě večer a tak jsme do kina nešli.)

V hovorové italštině může být některé sloveso (nebo obě) nahrazena „obyčejným“ minulým časem nedokonavým v indikativu, význam zůstává stejný:

Se tornavo prima delle sei, andavamo al cinema.

C. mix

Italsky: periodo ipotetico misto. V jedné větě je přítomnost, v druhé minulost:

buď se něco (ne)stalo v minulosti a důsledky zasahují až do dneška
ale je možná i opačná varianta: nějaká obecná záležitost nebo něčí vlastnost způsobila určitou věc v minulosti.

Gramatické časy si pro každou větu vybereme z příslušného „šuplíku“ (minulost nebo přítomnost).

Příklady:

Se allora avessi accettato quell’offerta di lavoro, oggi saresti ricco e vivresti in una villa al mare. – Kdybys tehdy (býval) vzal tu pracovní nabídku, byl bys dnes bohatý a žil ve vile u moře.

Se non fosse testardo come un mulo, ieri non avrebbe litigato con il suo capo. – Kdyby nebyl tvrdohlavý jako mezek, nepohádal by se včera se šéfem. (Předpokládáme, že dotyčného jeho tvrdohlavost nepřešla, má takovou povahu. Ale kdyby se to týkalo jen tohoto konkrétního sporu, mohli bychom říct i se non fosse stato testardo …, neboli jednalo by se o případ 2B.)

Jak je vidět, u nereálných podmínek jsou technicky možné všechny kombinace příslušných časů, záleží jen na tom, co přesně chceme vyjádřit.

Bonus pro kikoti

Když jsem byla při průzkumu k tomuto článku ponořená do samého co by, kdyby, vzpomněla jsem si na rčení „kdyby byly v p*deli ryby…“ – a vida, ono má i italský ekvivalent! Není tak vulgární, ale vtipný je dost: se mia nonna avesse le ruote, sarebbe una carriola/una bicicleta, v překladu: kdyby moje bába měla kola, byla by trakař/bicykl. Jestli jdeš k babičce, seřiď jí brzdy…

Poznámka pro znalce španělštiny: ano, v italštině lze po spojce se použít i budoucí čas. ↩︎

Malý princ podruhé

Tue, 31 Dec 2024 00:00:00 +0100

Malý princ byla před pár lety první „opravdová“ knížka, kterou jsem se prokousala ve španělštině, tehdy jsem se do něj pustila hned po prvních dvou zjednodušených četbách. Zdálo se tak jako jasná volba sáhnout po něm znovu, když začínám číst francouzsky: přečtu si něco jednoduchého, známého a navíc rovnou v originále – samé výhody!

Jenže ne nadarmo se říká „nechval dne před večerem“ (francouzsky: vin versé n’est pas avalé). Tentokrát mi totiž čtení vůbec nepřišlo lehké, minimálně zpočátku. Měla jsem se s ním určitě víc práce než před lety se španělskou verzí, přestože by to mělo být naopak – francouzsky jsem toho už přečetla malinko víc a znalost dvou dalších románských jazyků obecně taky dost pomáhá. Tak kde se to zadrhlo? Došla jsem ke dvěma závěrům: jednak je čtení ve francouzštině objektivně těžší než ve španělštině, a navíc jsem si ho sama trochu zkomplikovala.

Imperfektum vrací úder

Pokud jde o první bod: problém rozhodně není ve slovní zásobě. Jádrem příběhu je pořád jeden malý princ, jeden letec/vypravěč a pár dalších lidí, kytek a zvířátek a jejich krátké dialogy. Děj pochopí i dítě, sice jinak, než dospělý, ale to je dáno jejich rozdílnými zkušenostmi a ne složitostí výraziva. Sopka se (i) francouzsky řekne volcan. Hm, kde je zakopaný pes? Ve francouzských slovesech.

Jedna věc je jejich celková nepravidelnost, mnoho z nich se časuje alespoň částečně jinak, než říkají tabulky. S tím je ale asi každý čtenář smířený, protože se to týká i mnoha základních sloves, která se probírají hned v prvních lekcích francouzštiny.

Hlavním zdrojem lingvistické zábavy je pro začátečníka fakt, že v Malém princi najde slovesné časy, o jejichž existenci neměl ani tušení. Celkově je systém časů a způsobů ve francouzštině prakticky stejný jako ve španělštině a italštině, ale rozdíl je v jejich dnešním používání. Třeba ve španělštině jsou víceméně běžně používané skoro všechny (až na jeden), takže jsou taky všechny popsané v libovolném přehledu gramatiky. Navíc se tvoří celkem pravidelně, člověk je snadno rozpozná (na začátku třeba s pomocí nějaké té tabulky) a postupně i vstřebá.

Ve francouzštině ale existuje povícero časů, které dnes najdeme skoro výhradně jen v literatuře a formálních dokumentech. V mluvené řeči se nepoužívají a studenti si jich celé roky vůbec nemusí všímat a přitom se bez problémů dorozumí. Ovšem pokud otevřou Malého prince, hned potkají:

passé simple, passé antérieur – běžně používané pro vyprávění
subjonctif imparfait, subjonctif plus-que-parfait – pro vyjádření souslednosti
conditionnel passé deuxième forme – ve skutečnosti jen speciální použití subjunktivu.

Ve stručné francouzské gramatice, kterou mám k dispozici, je o těchto časech jen kratičká zmínka a běžné přehledy sloves „na jednu stránku A4“ je velmi často ignorují úplně. Je to pochopitelné, když pro vlastní projev studenta (na který je dnes kladen velký důraz) nejsou potřeba, a navíc, jak se zdá, postupně mizí i z té literatury. V tomto směru bude určitě zajímavé přečíst si pro srovnání nějaký současný text; každopádně Malý princ je starý osmdesát let a v době jeho vzniku byly všechny tyto formy zjevně stále živé a při síle. Vyplývá z toho jediné: na čtení se od začátku vybavit pořádnou tabulkou časování, kde jsou uvedeny opravdu všechny tvary. Kdo je připraven, není překvapen a po pár kapitolách si i na tyhle „divné“ časy zvykne stejně jako na ty ostatní.

Pospíchej pomalu

S gramatikou jsme se vypořádali a teď k druhému bodu. Sama jsem si čtení ztížila tím, že jsem zpočátku současně s nim poslouchala nahrávku. Začátečníkům se to často doporučuje a byla jsem na to už zvyklá z předchozí zjednodušené četby, ke které byly nahrávky také k dispozici. Takže jsem si našla na Youtube krásnou verzi v podobě pohádky před spaním a spolu s ní začala číst. Jenže jsem si uvědomila až po několika kapitolách, že i přes klidné tempo vyprávění je na mě nahrávka pořád moc rychlá. Musela jsem ji neustále zastavovat a vracet se. Některé pasáže jsem musela trochu luštit, a než jsem vyluštila, pohádková víla byla už o odstavec dál.

Tento problém jsem naštěstí celkem hladce vyřešila tím, že jsem svoje úsilí rozdělila na dvě fáze: každou kapitolu jsem si nejdřív přečetla sama (velmi pomalu, tak, abych všechno pochopila), a teprve potom jsem ji četla souběžně s poslechem. To už jsem věděla, o co v ní jde, takže to bylo mnohem jednodušší a mohla jsem se víc soustředit na zvukovou stránku.

A kde je ta poetika?

Uvědomuju si, že tenhle článek vypadá navzdory mým proklamacím o lásce k cizím jazykům a knihám spíš jako Zápisky o válce galské. No, trochu jsem toho prince tentokrát dobývat musela! Ale když se na to zpětně podívám, dá se taky říct, že jiné záležitosti než ty dvě výše uvedené mě při čtení netrápily. Zároveň věřím, že s oběma stojí za to se poprat, přesněji řečeno začít pěstovat jejich vnímání: použité slovesné časy mají pro pokročilejšího čtenáře estetický význam, samy o sobě člověka naladí na naslouchání příběhu; a při poslechu zase krásně vynikne zvukomalba, rýmy a podobně.

Jakožto začátečník toho ve francouzštině samozřejmě moc vypěstováno nemám, proto jsem tyhle věci na začátku čtení vnímala spíš jako technické problémy. Které se naštěstí daly vyřešit, a tak jsem si Malého prince zhruba někde od začátku jeho cestování začala znovu i užívat. A díky tomu, že jsem ho četla velmi pomalu a pozorně (protože to jinak ani nešlo), měla jsem čas nechat na sebe jednotlivé scény působit a popřemýšlet o nich. Ale do psychologických rozborů se tady pouštět nebudu – pořád si myslím, že lepší než číst cizí dojmy je ponořit se do téhle knížky sám. Když to bude česky, budete mít kupu vlastních dojmů za dvě hodinky, když francouzsky (a nejste na to zvyklí), bude to asi trvat trochu déle, ale třeba teď aspoň víte, jak se na to připravit. A třeba vám to půjde jako po másle – on ne sait jamais !

Zjednodušená četba (francouzská & obecně)

Fri, 15 Nov 2024 00:00:00 +0100

Fránina ante portas!

Nějak se mi tady ty jazyky rozmnožují. Sotva jsem po delší pauze oživila blog a přidala (doslova) pár článků o italštině, zase to tu utichlo. A proč? Protože jsem se v létě začala učit francouzsky. Povídání o tom, jak se to proboha stalo, si nechám na jindy a rovnou se vrhnu na praktičtější téma. I ve francouzštině jsem totiž skoro okamžitě začala číst. Tentokrát jsem si ale zpočátku dala o něco více zjednodušené četby, která mě ve výsledku překvapila svou rozmanitostí. Proto jsem se rozhodla podělit jak o konkrétní tituly, které mi prošly rukama, tak o obecnější pozorování prvků, které mi četbu usnadňovaly, nebo naopak komplikovaly.

Co jsem četla

Ve zjednodušené francouzštině jsem přečetla:

Tajemství Arsèna Lupina (úroveň A2): krátké samostatné příhody ze života „lupiče gentlemana“, které ani s výrazným zkrácením a zjednodušením neztratily vtip a pointu. Každý příběh byl cca na pět stránek formátu A5, takže bylo možné přelouskat ho na jeden zátah od začátku do konce, vypsat si třeba pár nových slov, pobavit se nad rozluštěním záhady a pak si od četby zase odpočinout.
Bouvard a Pecuchet (A2): tady už to bylo horší. Původní román jsem nečetla, ale vypadá to, že je mimo jiné celkem ostrou satirou vědeckého bádání v mnoha různých oborech. To se tady úplně vytratilo a zůstal jen popis působení dvou matláků, kteří zničí, na co sáhnou a „v zájmu vědy“ ubližují lidem i zvířatům ve svém okolí. Taková akademická verze Pata a Mata, ale místo zábavy ve mě probouzeli spíš smutek a mírný vztek, celkem netrpělivě jsem vyhlížela konec.
Dvacet tisíc mil pod mořem (B1): povedené zpracování, které se poměrně přesně drží originálu, a přitom psané opravdu jednoduchým jazykem – pro pochopení děje jsem si nemusela skoro nic dohledávat ve slovníku. Jediným drobným mínusem bylo podle mě nedostatečné vysvětlení tajemství kapitána Nema a „záhady“ z první části knihy, konec mohl být doslovnější.

Taky jsem chtěla přečíst, ale ne(do)četla:

Fantomas (dvoujazyčný, A2): zde se ukázala nevýhoda dvoujazyčných knih, kde je český text hned naproti cizojazyčnému. Nakoukla jsem nejdřív do české verze, a protože jde v podstatě o detektivku, neodolala jsem a přelétla ho rovnou celého česky. A pak už se mi nechtělo číst ho francouzsky – jednak proto, že už jsem znala děj a konec, a také proto, že narozdíl od Arsèna Lupina je Fantomas násilník a vrah, a já na krvák prostě neměla náladu.
Královnin náhrdelník (A2): jeho čtení mi komplikovaly hned dva faktory – velké množství postav a dějový oblouk, který se táhne přes celou knihu. Já ji samozřejmě nedokázala (ani nechtěla) přečíst najednou, a bylo pro mě těžké vracet se k ní a vzpomínat, kdo je kdo a co všechno se zatím přihodilo. V momentě, kdy došlo na maškarní bál, a kdo je kdo už nevěděly ani hlavní postavy, jsem to vzdala. Byla jsem prostě příliš zmatená a zároveň se v tomto bodě celá aféra, kterou původní román popisuje, ještě ani nerozjela, takže mi bylo úplně fuk, co bude dál.

Kromě toho jsem dřív přečetla ve španělštině zjednodušeného Zorra a Dona Quijota a v italštině povídání o Dantovi Alighierim.

Na co koukat při výběru zjednodušené četby

Pokud bych znovu hledala první čtení v novém jazyce, zaměřila bych se na následující aspekty:

Úroveň

Když chce člověk začít se čtením velmi brzy po začátku studia, výběr je přímočarý. Vzít to nejjednodušší, co najdu, poprat se s tím a zařídit se podle výsledku:

bylo to složité -> zůstanu na stejné úrovni a vedle čtení budu pilně studovat
bylo to tak akorát a bavilo mě to -> klidně budu číst dál na stejné úrovni
nudilo mě to kvůli primitivnímu jazyku -> posunu se o stupínek výš.

Osobně mám tendenci nejnižší schod přeskakovat: všechno, co jsem četla, bylo zhruba na úrovni A2 a výš. To už nějaké znalosti chce, typicky se objevují třeba minulé časy. Já s tím počítala, sice jsem toho ještě moc neuměla, ale chtěla jsem si dát menší výzvu a byla připravená učit se „za běhu“, právě prostřednictvím četby. Pokud má ale někdo čtení jen jako doplněk k jinému studiu (což asi bude častější případ než ten můj), myslím, že je lepší začít opravdu zlehka na úrovni A1 s pár sty slov a tak číst plynuleji.

Mimochodem, při výběru podle úrovně si dejte pozor na jednu záludnost: může být uvedena velmi široce, například A1/A2, a při rychlém prolistování nemusí být zjevné, ke kterému konci kniha spíš patří. Takto jsou shodně označení výše zmínění Zorro a Don Quijote, a přitom Zorro je jednoznačně mnohem lehčí. Tenhle problém mají parádně vyřešený studenti angličtiny, kde je například řada Penguin Readers rozdělená celkem do osmi stupňů, z nichž pět (!) prvních pokrývá úrovně A1 a A2. Začíná se tam komiksy s opravdu jednoduchými dialogy ve stylu „Ema má mísu“. Na něco takového jsem v jiných jazycích nenarazila, ale například francouzská edice Lectures CLE (ze které pochází Arsèn Lupin) uvádí úroveň a počet použitých slov, na úrovni A1 v rozmezí 500-700. Takže: pokud se prokousáváte knížkou na úrovni A1/A2 a jde vám to jak psovi pastva, možná si nevědomky taky dáváte výzvu a stálo by za pokus sáhnout po něčem, kde je úroveň uvedena přesněji.

Jednojazyčná vs. dvoujazyčná

O něco dostupnějši jsou u nás asi pořád knížky dvoujazyčné, protože je vydávají česká nakladatelství, ale já bych dnes preferovala spíš knížku jednojazyčnou. Protože český překlad hned na protější stránce může být až příliš svůdný, hlavně ve spojení s tím, že zrovna české dvoujazyčné knihy často mívají nepřesně určenou úroveň a mohou být ve skutečnosti složitější, než se zdá na první pohled. Jednodušší jednojazyčná knížka udělá lepší službu než složitější dvoujazyčná – v té sice rychleji najdu překlad potřebného slovíčka, ale pointa je v tom, že u té první nemusím hledat skoro nic.

Krátké příhody vs „román“

Zpočátku je určitě příjemnější číst krátké věci: různé povídky, bajky, nebo i pohádky, ideálně na pár stránek. Děj bývá jednodušší (není moc prostoru k rozkošatění) a dají se přečíst během jednoho dvou sezení. To vede k pocitu uspokojení, že člověk něco dotáhnul, a motivuje to k dalšímu čtení. U delších příběhů je dobré, když jsou rozdělené na menší epizodky a vystupuje v nich jen pár hlavních postav.

Z mého čtení byl v tomhle ohledu značka ideál Arsèn Lupin a možná překvapivě také Dvacet tisíc mil pod mořem: vystupují tu jen čtyři velmi výrazné postavy a děj je omezený do prostoru ponorky a zároveň podaný jako série jednotlivých zážitků, které spolu souvisí jen velmi volně. Pravým opakem pak byl Královnin náhrdelník, který se od začátku hemží postavami, které mezi sebou mají spletité vztahy. V původním románu je určitě víc místa na postupnou expozici, kromě toho se jedná o reálně historické postavy, o kterých se toho mnoho dá dohledat mimo tuto knihu. Zhuštěná verze je ale bez rešerše náročná na orientaci a to je při čtení zbytečná překážka.

Adaptace vs. původní tvorba

Prakticky všechno, co jsem četla, byly zjednodušené úpravy více či méně slavných knih z minulosti. A je zřejmé, jak moc tady záleží na zpracování. Aby se výsledek dobře četl, je nutná opravdu adaptace, a ne jen poněkud mechanické zkrácení a zjednodušení (takový dojem na mě dělal třeba Bouvard a Pecuchet). Ideální by bylo zachovat v ní tón původního díla, ale to se pravda na úrovni B1 udělá snáz než pro A1. A někdy bych radikálněji ořezávala – pamatuju si, že historky o Donu Quijotovi mi přišly ke konci nudné a repetitivní a kdyby ve výsledné knížce některé nebyly, k žádné újmě by nedošlo.

Kromě adaptací se v oblasti čtení pro začátečníky samozřejmě vyskytují také knížky, které byly sepsány přímo pro výukové účely. Osobně nejsem fanynkou příběhů o tom, kterak jela Karen do Paříže a hned na letišti potkala fešného Oliviera, ale musím uznat, že mají svoje výhody. Určitě netrpí tím, že by se z nich úpravami vytratila původní jiskra, ale hlavně obsahují praktické fráze z běžného současného života. Poznat, že mě Olivier zve na drink (a umět si ho pak objednat), je nesporně užitečnější, než vědět, jak se řekne levobok a pravobok. S trochou nadsázky bych to shrnula: pragmatici, hurá s Karen do Paříže, romantici, sáhněte po Vernovi.

Lidé, čtěte

Jak je vidět, je dnes k dispozici docela dost různých variací zjednodušené četby. Taky je relativně snadno k sehnání – něco se najde v knihovně i v knihkupectví (a pak jsou tu knihkupectví specializovaná, třeba na francouzštinu přímo v sídle Francouzského institutu v Praze). Digitální čtenáři to mají ještě jednodušší, širokou nabídku elektronických knih najdou jak v eshopech jejich vydavatelů, tak i na Amazonu pro čtečku Kindle. Výhodou je zde i možnost stáhnout si prvních pár stránek a v klidu si je přečíst. Určitě najdete nějakou, která vám sedne námětem i úrovní. A nezapomeňte, že začátky jsou vždycky nejtěžší. To se týká i jednotlivých knih, takže pokud v ukázce trochu tápete, nejspíš to nevadí a po pár stránkách se naladíte na prostředí i styl autora. Anebo se toho hodně naučíte! :) A pokud si na čtení zvyknete, přijde čas, kdy vás zjednodušená četba přestane bavit (nebo vám prostě dojde) a přehoupnete se do světa „opravdové“ literatury.

P.S.: S jednoduchostí se ve skutečnosti dá dojít daleko: slovní zásobou v rozsahu tisícovky nejběžnějších slov jde podrobně popsat i vesmírnou raketu a pak takhle napsat celou encyklopedii.

GERRIER, Nicolas a Maurice LEBLANC: Les confidences d’Arsène Lupin, niveau 2/A2. CLE International, 2019.

GERRIER, Nicolas a Gustave FLAUBERT: Bouvard et Pécuchet, niveau 2/A2. CLE International, 2023.

AVIER, Albert-Jean a Jules VERNE: Vingt mille lieues sous les mers. Hachette, 2005.

Jak jsem začala číst italsky

Sun, 14 Apr 2024 00:00:00 +0200

Kdo je největší italská literární hvězda všech dob? Dante Alighieri. Tak proč se nepustit rovnou do něj? Protože zatím chodím do kurzu konverzace pro začátečníky a v Božské komedii bych se ztratila jako v temném lese nejpozději ve třetím verši. Mistrovi v originále se proto zatím vyhnu uctivým obloukem, je potřeba ještě pořádně potrénovat jazyk a možná i podle rady jiného klasika poznat svého „nepřítele“. A kupodivu existuje kniha, která pomáhá v obou směrech, a to právě začátečníkům.

Jde o italsko-české vyprávění o životě a díle Danta z nakladatelství Edika. Jejich dvoujazyčné knihy ze stejné edice mi pomohly rozjet čtení ve španělštině, takže jsem tušila, že i tato by mohla být dobrá, a nebyla jsem zklamána. Gramatika je tam opravdu jednoduchá (vše se odehrává převážně v přítomném čase), slovní zásoba poněkud specifická – asi ne moc použitelná v praxi (pokud váš život není peklo), ale odpovídající tématu. Čtení o tak dávných historických postavách se trochu podobá čtení pohádek, je to zvláštní směs událostí, které se běžně dějí i dnes, s těmi, které jsou pro nás už neobvyklé a spíš abstraktní. Kniha je dlouhá tak akorát – vypadá tenoučká, ale začátečníkům bohatě vystači na několik sezení, a kromě Danteho životopisu se do ní vešel i stručný obsah Komedie.

K té se doufám ještě časem vrátím, tentokrát v plné parádě v renesanční italštině, ale jak pokračovat s četbou teď? Původně jsem si říkala, že si ještě přečtu něco jednoduššího (třeba to, co už znám, nebo nějakou knížku určenou pro větší děti), ale nakonec jsem všechny plány zahodila a pustila se rovnou do opravdového italského románu. Z poličky na mě totiž pořád pomrkávala holka z obálky Osamělosti prvočísel, relativně nedávno vydaného italského bestselleru. Ten se v mojí knihovničce ocitl ještě předtím, než jsem se přihlásila do zmiňovaného kurzu, vlastně pak byl z velké části motivací k tomuto kroku, a teď – když jsem už přece jednu italskou knížku přečetla – jsem prostě neodolala a konečně ty prvočísla otevřela.

Zpětně mi připadá, že jsem měla víc štěstí než rozumu, protože po jazykové stránce jde o relativně snadné čtení – obecně román popisuje běžný současný život ve městě a navíc je napsaný velmi jednoduchým a přímočarým stylem. Přitom mu neschází atmosféra (místy velmi hutná), kterou autor bez problémů zvládne vytvořit jen pomocí strohých, téměř holých vět. Jednou z mála odchylek od jednoduchosti jsou občasné abstraktní úvahy hlavního hrdiny Mattii, který je geniálním matematikem – což naštěstí začínajícímu čtenáři umožňuje trochu švindlovat a brát je jako ilustraci jeho přemýšlení vzdáleného obyčejným lidem, které není nutné plně pochopit, stejně jako ho nejspíš nechápe většina jeho blízkých.

Lehce čitelná forma tedy i relativním začátečníkům umožňuje soustředit se obsah, který je naopak místy těžký jako balvan. A ty největší balvany autor naloží hlavním postavám (a empatickým čtenářům) hned na začátku. Abych byla trochu konkrétnější: v průběhu románu postupně sledujeme životy dvou hlavních hrdinů, Alice a Mattii, od nějakých sedmi osmi let až zhruba do třicítky. Ti dva mají společné to, že jako malé děti dostanou (každý zvlášť) hloupý nápad, který bohužel pro ně taky mimořádně špatně skončí a poznamená už napořád nejen je, ale i jejich rodiny. Postupně pak sledujeme, jak se jim (ne)daří vyrovnat se se svou dávnou chybou a jak jim její následky komplikují i dospělý život desítky let poté. Čtení je to poněkud deprimující právě proto, jak se tady pořád střídají fáze očekávání, kdy už to vypadá, že se ti dva (nebo aspoň jeden z nich) dají nějak dohromady a budou si žít v rámci možností i docela hezky, a fáze zklamáni, když to ani tentokrát nevyjde a jejich traumata je znovu stáhnou ke dnu.

Nebudu prozrazovat, jak to celé dopadne; každopádně jsem si po dočtení řekla, že by to teď chtělo pro změnu nějaké odlehčení. Už ani nevím proč, ale moje volba padla na dalšího současného autora Niccola Ammanitiho a jeho knihu Já se nebojím, a ten, kdo ji zná, se cynicky směje už teď.

Začíná naprosto nevinně: hlavním hrdinou a vypravěčem je devítiletý kluk Michele, který se svou rodinou žije v zapadákově uprostřed polí kdesi na jihu Itálie. Vesnice má jen pár domů, kde naštěstí bydlí i další děti. Všechny společně v nesourodé partě běhají a jezdí na kolech po okolí a celkem se nudí, protože se vůbec nic neděje a venku jsou už dlouho taková letní vedra, že dospělí přes den ani pořádně nevychází z domu. Nuda ale rázem přestane v okamžiku, kdy Michele během hry u opuštěné samoty objeví cosi šokujícího. Nikomu o tom neřekne, začne pátrat na vlastní pěst a knížka se v tu chvíli změní v čistokrevné drama. Postupně se odkrývá, o co tady jde a kdo všechno je do věci zapleten. Každé další odhalení je překvapivější než to předtím a zároveň je čtení čím dál pochmurnější. Tentokrát jsou na vině dospělí, ale i tady stojí na začátku spíš jejich naivita až hloupost, než snaha někomu uškodit. A pak se věci začnou komplikovat a oni už jen reagují, jak nejlíp umí. Od nějakého bodu je jim jasné, že tenhle podnik nejspíš nedopadne dobře, ale už nemůžou vystoupit z kolotoče událostí. A ten se roztáčí čím dál rychleji až k dechberoucímu závěru.

Tematicky to tedy lehké a odpočinkové čtení nebylo, ale je pravda, že i tuto knihu lze bez obav doporučit i méně pokročilým čtenářům. Je totiž opravdu napínavá a od nějakého bodu je prakticky nemožné ji odložit – každý bude chtít zjistit, jak tohleto skončí. Kromě toho je v ní působivě popsaná celková atmosféra a prostředí, člověk se hned na začátku snadno přenese spolu s postavami pod pražící slunce mezi lány obilí. Dobře je zachycen i naivní dětský pohled vypravěče na svět (ze kterého vyplývá i jednoduchost a přirozenost použitého jazyka) a hry a dobrodružství jeho party.

Každopádně jsem si po dočtení řekla: existuje vůbec italská kniha, která neobsahuje „jobovky“? A s optimismem sobě vlastním jsem si rovnou odpověděla: nejspíš ano, ale co jsi čekala, když sis vybrala zrovna takové, co mají v názvu osamělost a strach? A tu další jsem vybírala o něco pečlivěji.

DE TOMMASO, Valeria. Dante Alighieri. Brno: Edika, 2021.

GIORDANO, Paolo. La solitudine dei numeri primi. Mondadori, 2008.

AMMANITI, Niccolò. Io non ho paura. Einaudi, 2001.

Neandrtálec na výstavě psů

Sun, 17 Mar 2024 00:00:00 +0100

Osoby a obsazení

neandrtálec: Juan José Millás, známý španělský spisovatel
člověk rozumný: Juan Luis Arsuaga, známý španělský paleoantropolog

Lokace

historická osídlení v okolí Madridu, tržnice, hračkářství pro děti i dospělé, výstava psů, galerie, dětské hřiště v lednu, škola, indická restaurace, hřbitov

Žánr

přednáška, situační komedie, roadmovie (akorát jako kniha), bromance

Nápad na tuto knihu se zrodil na jedné literární akci, kde se potkali její autoři (a zároveň protagonisti). Milláse tehdy už nějakou dobu zajímala prehistorie a četl i některé Arsuagovy publikace, ale moc si z nich neodnesl, přišly mu příliš odborné. Tady ale najednou zjistil, že jako vypravěč je Arsuaga mnohem přístupnější a zábavný, a tak mu navrhnul spolupráci: Arsuaga ho vezme na místa, která mu připadají zajímavá z hlediska historického vývoje člověka, bude mu o nich vyprávět, a on to všechno sepíše srozumitelně pro normální lidi.

Jak řekli, tak udělali, a výsledkem je toto společné dílko. Setkali se nakonec asi patnáctkrát v průběhu téměř dvou let, a to na nejrůznějších místech – viz výběr výše. Arsuaga je schopný najít nějakou zajímavost a zahájit výklad prakticky kdekoliv, takže kvůli materiálu na knihu by vlastně ani nemuseli vyjíždět z Madridu. Zároveň je ale jako doma v terénu, na archeologických nalezištích i běžných lokalitách, kde jsou dodnes patrné zbytky dávného osídlení, a tak si udělají i pár výletů mimo město, protože „není nad to, ulít se ze školy“. Vrcholem je návštěva běžně uzavřené jeskyně s dokonale zachovalými malbami.

Postupně proberou řadu témat: evoluci člověka i její obecné fungování, výhody vzpřímené chůze, pohlavní dimorfismus, proměny lidské potravy a jejího zajišťování, s tím související formování společností, domestikaci zvířat i lidí a spoustu dalších. Celé to probíhá formou dialogu, Arsuaga vykládá a „Juanjo“ poslouchá, dělá si poznámky a snaží se klást ne moc hloupé otázky, aby neprozradil, že si připadá jako neandrtálec. Výsledkem je opravdu přístupný a čtivý text určený pro ty, kdo o tématu zatím skoro nic neví. Kdo už si o vývoji a biologii člověka něco načetl nebo viděl nějaký ten dokument, ten se tady moc nového nedozví. Nicméně občas zazní i odvážnější až překvapivé teze, a tady by se mi líbila nějaká citace nebo odkaz na další informace, ale to by pochopitelně nezapadalo do zvoleného formátu. Zvědavcům tak nezbývá než googlovat, nebo se pro podrobnosti rovnou ponořit do některého samostatného pojednání Arsuagy.

Tahle knížka zůstává většinou spíš na povrchu, ale i proto se čte dobře a lehce. Odborné termíny, které se tu sem tam vyskytují, bývají „mezinárodní“, tj. prakticky stejné jako v češtině. Není těžké domyslet si, co je la revolución neolítica, i když jsem o ní španělsky ještě nečetla. Z jazykového hlediska byly zajímavější reálie všedního dne, jako například ponerle un wasap a alguien (poslat někomu zprávu přes Whatsapp) nebo táper, což je plastová krabička na jídlo, neboli původně Tupperware.

Pro španělské obecenstvo pak může být zajímavá i osobní stránka celé věci – oba autoři jsou ve Španělsku celkem známé osobnosti a v knize dobře funguje i dynamika mezi nimi daná jednak jejich rozdílnými povahami (Arsuaga je zvídavý živel, kterému opravdu nedělají starosti cizí názory, kdežto Millás je uzavřenější a tak trochu úzkostný neurotik) a na druhou stranu jejich postupně se prohlubujícím přátelstvím.

Celá kniha končí symbolicky na hřbitově, který je zároveň nenápadnou pozvánkou k četbě volného pokračování La muerte contada …, kde se autoři zabývají tématy jako dlouhověkost a stárnutí, smrt, přírodní výběr a přežití. Oba díly pak propagovali na literárních veletrzích i v televizi, snadno se dá najít mnoho záznamů z těchto akcí. Mně se líbil například tento: Juan José Millás y Juan Luis Arsuaga „Utopía y distopía en la ciencia“, kde si navzdory názvu povídají, o čem je napadne, a až když jim vyprší určený čas, tak si uvědomí, že neřekli vůbec nic o knize, kterou zřejmě měli promovat. A která nějak podobně asi i vznikala.

MILLÁS, Juan José a Juan Luis ARSUAGA. La vida contada por un sapiens a un neandertal. Alfaguara, 2020.

Shoda příčestí minulého (italština)

Sun, 03 Mar 2024 00:00:00 +0100

Název vypadá možná trochu složitě, ale jde o běžný jev, se kterým se setká každý student italštiny docela brzo. Uplatňuje se třeba v rámci passata prossima, což je nejčastěji používaný minulý čas. Jeho tvary se skládají z vyčasovaného pomocného slovesa a příčestí minulého. Například:

Ieri ho parlato con mia sorella.

Tvar příčestí někdy zůstává stejný pro všechny mluvnické rody, osoby a čísla, ale jindy je potřeba upravit koncovku podle podmětu nebo předmětu ve větě.

Shoda s podmětem

Jako pomocné sloveso se ve složených časech používá buď essere nebo avere. ¹
Pokud je to essere, koncovka příčestí musí odpovídat rodu a číslu podmětu:

Sono rimasta a Praga. (Zůstala jsem v Praze.)
Siamo rimasti a Praga. (Zůstali jsme v Praze.)

Shoda s předmětem

U avere se obvykle tvar příčestí nemění:

Ho parlato con Carlo.
Hanno parlato con Carlo.

Výjimkou je situace, kdy věta obsahuje přímý předmět vyjádřený zájmenem nebo částicí ne. Takový předmět se vždy nachází před slovesem a koncovka příčestí se mu přizpůsobuje.

Ha preparato la cena e l’ha mangiata. (shoda se zájmenem la, zde zkráceným)
Quanti biscotti hai mangiato? Ne ho mangiati cinque. (po částici ne je nutná shoda s podstatným jménem, které zastupuje)

Shoda je povinná u zájmen ve třetí osobě (lo, la, li, le) a zájmenné částice ne.
U první a druhé osoby je nepovinná - možné jsou obě varianty:

Ciao Lucia, ieri ti ho vista al mercato. (shoda)
Ciao Lucia, ieri ti ho visto al mercato. (bez shody)

Kdy použít které je velké téma italské gramatiky, velmi stručně: tranzitivní slovesa (= taková, která se používají s přímým předmětem) se pojí s avere, zvratná s essere, u ostatních jsou hrubá pravidla, která ale neplatí stoprocentně a víceméně je potřeba naučit se vazby jednotlivých sloves nazpamět. ↩︎

A co bylo dál...

Sun, 25 Feb 2024 00:00:00 +0100

… aneb jak dopadla moje čtenářská výzva 2019.

S oživením blogu bych se ráda ještě na chvíli vrátila tam, kde zatím skončil – do druhého roku svého studia španělštiny a ke čtenářské výzvě, kdy bylo mým cílem přečíst alespoň deset knih ve španělštině. Na blogu jsou zápisky o prvních čtyřech kouscích … a dál?

Z pohledu na seznam mých přečtených knih je jasné, že jsem se neztratila v Hříšném hvozdu a se čtením pokračovala. Rovnou dodám, že na číslo deset jsem se nakonec v roce 2019 nedostala – poslední knihou roku byla Tetička Julie od Maria Vargase Llosy, která mě bavila o vánočních prázdninách, takže knih ve španělštině jsem nakonec přečetla celkem devět. Ale jakých!

Po pohádkách od Coelha i Dahla jsem otevřela první román, který jsem předtím neznala. La sonrisa etrusca byl náhodný úlovek na dovolené a dodnes se musím smát, když si vzpomenu, jak mí spolucestující na letišti cestou domů obdivovali, že čtu španělskou knihu – a nenechali si vysvětlit, že jí rozumím opravdu jen hodně rámcově, protože se mi nechtělo při cestování pořád vytahovat mobil a lovit slovíčka. Ale jako trénink dobré, postupně jsem se začetla, protože téma nebylo složité, a nakonec se z náhodného čtiva vyklubala jedna z nejmilejších knih, jaké znám. Odehrává se v Itálii a hlavním hrdinou je venkovský „děda“, který se ne úplně dobrovolně přestěhuje k synovi do velkoměsta. To je pro něj nepřátelským prostředím, ale na druhou stranu se právě tady poprvé setká se svým malým vnoučkem, který v něm probudí naprosto nečekané city. V knize jsou hezky popsané různé protiklady (venkov / město, tradice / moderní život, tvrdá povaha / něžnost), a to tak, že má člověk pochopení pro obě strany – pro hlavního hrdinu vytrženého z místa, kde strávil celý život, i pro mladou rodinu jeho syna, které se domů nastěhoval svéhlavý stařík ze staré školy, který se neumí ani nechce přizpůsobovat novým poměrům.

Dalším přírůstkem do seznamu byla španělská verze detektivky Netopýr od norského spisovatele Joa Nesbøho. Je to asi jediná detektivka vůbec, kterou jsem za poslední roky přečetla, ale je pravda, že mi utekla celkem rychle a pochopila jsem, kdo byl vrah, takže účel splněn.

Pak jsem se pustila do povídek Jorgeho Luise Borgese, a to byla kromě změny žánru (i když nějaké to krimi se mezi nimi vlastně taky najde) hlavně změna úrovně. Tohle nejde číst nahrubo jako detektivku a kromě přesného chápání jazyka se většinou hodí i širší literární rozhled. Pro někoho možná až moc „meta“, jinému se zase můžou některá témata zdát neoriginální – ale to bude spíš naopak: Fikce poprvé vyšly před osmdesáti lety, Borges je dávno legenda a posloužil jako inspirace už několika dalším generacím spisovatelů i dalších tvůrců. Myslím, že i běžný dnešní čtenář v jeho díle najde mnoho nekonvenčních úvah a námětů k přemýšlení.

Pokračovala jsem opět povídkami, tentokrát od Isabel Allende, a nevím, jestli jde najít větší protiklad k Borgesovi. Ten je naprosto abstraktní a intelektuální, kdežto u povídek Isabel Allende si dodnes vybavuji jejich zemitost, smyslnost a smyslovost. Děj tu posunují dopředu hlavně nejrůznější emoce; víc mě ale fascinovalo dokonale vylíčené prostředí – tak, že má člověk pocit, že si může na popisované věci opravdu sáhnout nebo ucítit jejich vůni.

No a jak už jsem zmínila, tečkou za čtenářskou výzvou i rokem 2019 bylo lehké a zábavné čtení od dalšího velikána Maria Vargase Llosy (neboli Vargáska, jak je v této částečně autobiografické knize titulován): La tía Julia y el escribidor. Dvě postavy v názvu knihy jsou protagonisty dvou dějových linek, které se zde střídají: tetička Julie je opravdu Vargáskova vzdálená teta, o deset let starší než on, se kterou si na prahu dospělosti zpočátku tajně a později proti vůli celé rodiny začne romantický vztah. Pisálek Pedro Camacho je autor rozhlasových her ve stylu telenovel, které produkuje šíleným tempem a které mají čím dál šílenější obsah. Otázkou zůstává, která dějová linka skončí svatebními zvony a která v blázinci. Z celé knihy každopádně vyzařuje mladický elán autora / hlavního hrdiny, zajímavý je popis tehdejšího života v Limě, jeho práce v rádiu … a kdyby tuhle knihu psal až dnes, ušetří si půlku práce, protože podobné fantasmagorie jako Pedro Camacho už dávno zvládají psát stroje samy.

Celkově jsem s výsledkem své čtenářské výzvy hodně spokojená. Myslím totiž, že mě dobře nastartovala ve smyslu „deset knih se nepřečte samo, je potřeba si nějaké vybrat a opravdu se do toho pustit“, a přitom jsem se nenechala svázat jen tím, že si potřebuju odškrtat deset položek. Naopak, když jsem se španělským čtením už nabrala nějaké zkušenosti (a hlavně tady v začátcích opravdu platí, že každá další kniha se čte snáz než ta předchozí) a cítila jsem, že se můžu pusit i do něčeho složitějšího, sáhla jsem třeba po Borgesovi, i když bych za tu dobu, co jsem ho louskala, mohla zhltnout pět komiksů. A k těm jsem se ostatně později dostala taky, třeba Macanudo je skvělý. Výborného španělského čtení je zkrátka nekonečně a věčnou čtenářskou výzvou zůstává vybrat si, do čeho dalšího se pustit.

Cesta pouští a Hříšným hvozdem

Sat, 15 Aug 2020 00:00:00 +0200

Další dvě knihy, po kterých jsem sáhla v rámci své čtenářské výzvy, nebyly na rozdíl od těch minulých horké novinky (obě poprvé vyšly zhruba před třiceti lety), ale žánrově jsem zůstala ve světě pohádkových příběhů, jejichž hlavní postavy se tentokrát vydávají na dobrodružnou cestu.

První z nich je Alchymista, asi nejslavnější kniha brazilského spisovatele Paula Coelha. Jejím hlavním hrdinou je španělský pasáček ovcí, kterému se několikrát zdá o pokladu ukrytém poblíž egyptských pyramid. Po počátečním váhání se rozhodne vydat se na dlouhou cestu přes poušť a poklad najít. Jeho putování je zároveň podobenstvím o životě a o tom, jak důležité je naslouchat svému srdci a naplňovat své sny, svůj osud.

Alchymistu jsem poprvé četla někdy na střední škole a myslím, že se mi tehdy docela líbil. Když se mi teď po letech dostal do ruky španělsky, řekla jsem si, proč ne – osvěžím paměť a třeba v něm objevím něco zajímavého, podobně jako u Malého prince. Ale zásadní nové vhledy se tady nakonec nekonaly.

Po jazykové stránce je zejména pro začínajícího čtenáře nesporným kladem knihy jednoduchý styl, krátké věty a často se opakující slovní spojení i celé myšlenky. Potíž je v tom, že toho opakování je až příliš, a to hlavně v závěru, kde zároveň hodně zřídne děj.

Ani ten ostatně není moc složitý, a to jak jeho rovina reálná (cesta do Egypta), tak symbolická (cesta za životním snem). I ta druhá je totiž hodně doslovná a autor na ni pro jistotu upozorňuje hned v předmluvě. V průběhu knihy dostávají stále větší prostor „životní moudra“ (ukázky), až nakonec působí spíš jako poslepovaná sbírka citátů nebo motivační příručka. A na tu bude každý reagovat jinak – co jednoho inspiruje a povzbudí, bude pro jiného jen hromádkou esoterických blábolů.

Já jsem zůstala někde uprostřed. Alchymistu jsem dočetla, ale ke konci mě už opravdu nebavilo polopatické vysvětlování a omílání duševních pochodů hlavního hrdiny – to, co on sám v průběhu cesty objevuje, je totiž čtenáři servírováno až pod nos, a to tak, aby o poselství příběhu nezbyly žádné pochybnosti. U čtení prakticky nebylo nutné přemýšlet, a protože kniha nemá ani jiné atraktivní prvky (jako by byl například krásný jazyk, vtip a švih nebo třeba zajímavé, plastické postavy), já osobně nemám důvod se k ní vracet.

Cuando quieres algo, todo el universo conspira para que realices tu deseo.

Po zdlouhavém dočítání Alchymisty jsem si říkala, že by to chtělo pro změnu něco krátkého a svižného, a Vesmír mi seslal superzábavnou dětskou knížku od Roalda Dahla. Toho znám jako autora povídek pro dospělé, ale jeho tvorba pro děti mě zatím míjela, když tedy nepočítám filmovou verzi Karlíka a továrny na čokoládu. Pak jsem v antikvariátu náhodně objevila útlou knížku s názvem Los mimpins (mimochodem, nedávno vyšla i česky jako Vilda a pidipískové).

Zápletka je celkem jednoduchá: malý kluk Billy musí být hodný, sedět doma a hlavně se držet dál od temného lesa, kde žijí strašlivé příšery (říká maminka). Takže Billy se samozřejmě jednoho dne potichu vykrade ven, vydá se do lesa, kterému místní říkají Hříšný hvozd … a tam ho začne honit smradlavá funící obluda! Billy si musí zachránit holý život a ideálně se taky vrátit domů dřív, než se o něj začne strachovat maminka. Naštěstí kromě příšer potká v lese i nové kamarády.

Tahle pohádka se mi četla skvěle: protože je určená menším dětem, je celkem krátká, odehrává se v běžném prostředí a děj je popsaný jednoduše; zároveň je opravdu napínavý, od chvíle, kdy Billy vstoupí do lesa, se odvíjí rychle a nechybí momenty překvapení. Postavičky v lese mají vtipná jména a využívají k životu fantastické vymoženosti. Ale žádné strachy, že by tyhle prvky ztěžovaly pochopení textu: stačí se podívat na ilustrace, které jsou skoro na každé stránce. Příběh vyzdvihuje důležitost přátelství a spolupráce.

Myslím, že knížky tohoto typu jsou výbornou volbou pro začátečníky v cizojazyčném čtení, pokud jim není proti mysli trávit čas s pohádkami. Utečou rychle, člověk má radost, že zvládl přečíst celou knížku, pochytí z ní i nějaká užitečná slovíčka a hned má chuť pustit se do další!

¡Cuidado, cuidado!
¡Es el Bosque del Pecado!
Nadie salió nunca vivo
aunque muchos han entrado.

COELHO, Paulo. El alquimista. Booket, 2014.

DAHL, Roald. Los mimpins. Santillana Educación, 2016.

Malý zázrak

Sun, 14 Jul 2019 00:00:00 +0200

České vydání ilustrovaného životopisu Davida Bowieho bylo podobně jako Rebelky loňským vánočním hitem. Darovala jsem ho jednomu nadšenému fanouškovi, pak jsem si v něm taky zalistovala a ke svému překvapení zjistila, že původně vyšel ve španělštině. Hned mi bylo jasné, že nutně potřebuju originál … A jaký je?

Předně je to (v obou jazykových verzích) krásně udělaná kniha, kterou je radost si i jen tak prohlížet, kochat se ilustracemi a přečíst si k nim sem tam kousek textu. Obrázky jsou opravdu zásadní součástí knihy, na každé dvoustraně nějaký je a často jsou to kreslené verze známých fotek nebo obalů desek.

Dobře, jsou tam pěkné obrázky, ale co text? Ten za ilustracemi nezůstává vůbec pozadu. Je pojatý jako vyprávění v první osobě, jako by o svém životě mluvil sám Bowie. A protože jeho život byl opravdu pestrý a skoro pořád se nějakým způsobem proměňoval, je pestrý i jeho životopis. Autor hodně vychází z dostupných pramenů (jejich seznam je uveden na konci knihy), ale občas do textu začleňuje i smyšlené situace, které dokreslují, jak se asi některé události mohly přihodit nebo jak se u nich Bowie cítil. Celá kniha je zkrátka (záměrně a přiznaně) směsí reality a snění, která hladce plyne a pořád se odvíjí.

Z pohledu studenta je pak zajímavá i po jazykové stránce – obsahuje totiž slova a fráze z různých oblastí: hovorové výrazy z běžného současného života, obraty, které se týkají ne až tak běžného života světové hvězdy (sex, drogy, rock’n’roll …), no a k tomu občas přijde v noci na návštěvu mimozemšťan. :) Nuda tu opravdu nehrozí; na druhou stranu bych kvůli téhle rozmanitosti knížku doporučila až studentům trochu pokročilejším a zběhlejším ve čtení, kteří si nebudou muset hledat každé druhé slovo. Takovým se ale bohatě odmění: vtáhne je do děje, až jim bude na konci líto, že je vlastně celkem krátká a stručná, a určitě všem rozšíří obzory hudební i jazykové. Za přečtení rozhodně stojí.

HESSE, María a Fran RUIZ. Bowie: Una biografía. Barcelona: Penguin Random House Grupo Editorial, 2018.

Názvy španělských způsobů a časů

Sat, 20 Apr 2019 00:00:00 +0200

„Ve větách tohoto typu se používá minulý čas dokonavý.“ – „Hm, a to je který? Hablé? Hablaba? …“

Pokud se na hodinách španělštiny stejně jako já občas ztrácíte v gramatické terminologii, tento přehled by vám mohl pomoci udělat si v ní trochu pořádek.

Vůbec mi zde nejde o to, v jaké situaci se použije který čas, ale jen o jejich české a španělské názvy. Sama mám v této oblasti mezery, protože se hodně učím čtením a poslechem, kdy slyším a vnímám, který čas mluvčí použil, ale nemám potřebu si ho v duchu označovat třeba jako perfecto compuesto. Dále používám souhrny gramatiky, kde mě ale opět víc zajímá konkrétní časování nebo použití. Kámen úrazu se objeví na hodině konverzace při pokusu domluvit se s učitelem. :]

Kdyby aspoň měl každý gramatický čas jeden ustálený název, bylo by to moc prima. Z velké části to tak ale není a možných názvů je víc. Proto jsem se pokusila sesbírat je sem na jedno místo. A aby bylo jasné, o kterém čas je řeč, uvádím v závorkách příslušný tvar slovesa hablar, u určitých tvarů v 1. osobě jednotného čísla.

Neurčité tvary

infinitiv – infinitivo
- jednoduchý – infinitivo simple (hablar)
- složený – infinitivo compuesto (haber hablado)
gerundium – gerundio
- jednoduché – gerundio simple (hablando)
- složené – gerundio compuesto (habiendo hablado)
příčestí (trpné) – participio (pasivo) (hablado)

Určité tvary

Všechny minulé časy se ve španělštině jmenují pretérito, navzdory tomu, že obvykle se jako préteritum označuje jen minulý čas dokonavý. Protože slovo pretérito nenese žádnou informaci k rozlišení jednotlivých minulých časů, velmi často se (v řeči) z jejich názvů vypouští a mluví se o nich jako o indefinidu, imperfectu apod. Ale pokud někdo naopak řekne jen pretérito, obvykle má na mysli právě čas minulý dokonavý.

Další zajímavá věc je kombinování času a způsobu sloves. Pokud někde čteme, že se v nějaké situaci použije třeba presente, obvykle se tím myslí přitomný čas oznamovacího způsobu. Někdy je potřeba upřesnění: presente de indicativo nebo presente de subjuntivo. V češtině pak přítomný čas oznamovacího nebo spojovacího způsobu (1. varianta). V českých učebnicích ale bývají čas a způsob běžně zkombinované naopak: oznamovací způsob přítomného času, spojovací způsob přítomného času (2. varianta). Nevím, jestli je některá česká verze terminologicky správnější – z laického pohledu mi připadá, že mohou být správně obě, protože čas a způsob jsou dvě nezávislé kategorie. Osobně je pro mě jednodušší používat tu první. Ve výsledku ale jde vždycky jen o to, dostat z podobných konstrukcí dvě jednoduché informace: jaký čas, jaký způsob.

Oznamovací způsob – (modo) indicativo

jednoduché časy
- přítomný – presente (hablo)
- minulý nedokonavý, imperfektum, souminulý – pretérito imperfecto, copretérito (hablaba)
- minulý prostý, minulý dokonavý, jednoduché perfektum – pretérito, pretérito indefinido, pretérito perfecto simple (hablé)
- budoucí – futuro (simple), futuro imperfecto (hablaré)
složené časy
- předpřítomný, složené perfektum – (pretérito) perfecto compuesto, antepresente (he hablado)
- předminulý – (pretérito) pluscuamperfecto (había hablado)
- ~~předminulý závislý – pretérito perfecto anterior (hube hablado)~~ dnes se téměř nepoužívá
- předbudoucí, složený budoucí – futuro compuesto, futuro perfecto, antefuturo (habré hablado)

Podmiňovací způsob – condicional

Ve španělštině se někdy řadí pod oznamovací způsob.

jednoduchý – condicional simple (hablaría)
složený, minulý – condicional compuesto, condicional perfecto (habría hablado)

Spojovací způsob (konjunktiv, subjunktiv, subjuntiv) – subjuntivo

U konjunktivu existuje i budoucí a předbudoucí čas, ty se ale dnes vyskytují natolik výjimečně (ve starých a právních textech), že je běžné přehledy gramatiky vůbec neuvádějí.

jednoduché časy
- přítomný – presente (hable)
- minulý, imperfektum – pretérito imperfecto (hablara/hablase)
složené časy
- předpřítomný, perfektum – pretérito perfecto (compuesto) (haya hablado)
- předminulý – (pretérito) pluscuamperfecto (hubiera hablado/hubiese hablado)

Rozkazovací způsob – imperativo

má tvary jen pro 2. osobu (¡habla(d)!)

Slovíčka: povolání

Sun, 14 Apr 2019 00:00:00 +0200

Po čase je tu seznam slovíček, tentokrát z okruhu povolání, případně společenských rolí. Seznam vychází z knihy Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky, a proto jsou všechna povolání poněkud netypicky uvedena v ženském rodu. Myslím, že je to osvěžující změna a zároveň příležitost zamyslet se nad různými variantami vztahu mezi mužským a ženským tvarem stejného povolání.

Když se podíváme na španělskou část seznamu:

většina jeho položek končí celkem běžně a předvídatelně na -a. V této velké skupině se ale vlastně mísí hned několik způsobů odvození od mužského rodu:
- mužský tvar končí na -o: např. abogado – abogada, científico – científica, reportero – reportera
- mužský tvar končí na souhlásku (často na -or nebo -ón) a koncovka -a se k němu jen připojuje: např. aviador – aviadora, director – directora, campeón – campeona, ale i bailarín – bailarina, juez – jueza
- někdy je zakončení na -a společné pro mužský i ženský rod, taková jména často končí na -ista: activista, artista, periodista, ale i astronauta, atleta, pirata, espía
- a je tu i malá skupinka, kde ženský tvar končí na -a, ale převod z mužského rodu (a naopak) je trochu složitější: héroe – heroína, poeta – poetisa (mohla by i zůstat jako poeta(f)), presidente – presidenta, rey – reina
z laického pohledu nejpodivnější skupinkou jsou ta jména, která i v ženském rodu končí na (obvykle mužské) -o: piloto, supermodelo (opravdu: Adriana Lima es una modelo muy famosa.)
a některé končí ještě na něco jiného a jsou shodné pro oba rody: cantante, navegante, chef

A teď už konečně celý seznam i s českými překlady:


abogada	advokátka
activista	aktivistka
alpinista	alpinistka, horolezkyně
alumna de primaria	žačka základní školy
arqueóloga	archeoložka
arquitecta	architektka
artista	umělkyně
astrofísica	astrofyzička
astronauta	astronautka
astrónoma	astronomka
atleta	atletka
aviadora	letkyně
bailarina	tanečnice
bióloga marina	mořská bioložka
boxeadora	boxerka
campeona de motocross	šampionka v motokrosu
candidata presidencial	kandidátka na prezidenta
cantante	zpěvačka
cantante de ópera	operní pěvkyně
chef	šéfkuchařka
ciclista	cyklistka
científica	vědkyně
científica computacional	informatička
cirujana	chiruržka
defensora de la libertad	obránkyně svobody
directora de orquesta	dirigentka
directora de cine	režisérka
diseñadora de modas	módní návrhářka
doctora	doktorka
educadora	vychovatelka
emperatriz	císařovna
enfermera	zdravotní sestra
escritora	spisovatelka
espía	špionka
estrella de rock	rocková hvězda
exploradora	průzkumnice
faraona	faraonka
filósofa	filozofka
genetista	genetička
gimnasta	gymnastka
guerrera	válečnice
heroína de guerra	válečná hrdinka
inventora	vynálezkyně
jueza de la Suprema Corte	soudkyně Nejvyššího soudu
levantadora de pesas	vzpěračka
matemática	matematička
médica	lékařka
nadadora	plavkyně
naturalista	přírodovědkyně
navegante	mořeplavkyně
paleontologa	paleontoložka
partisana	partyzánka
percusionista	bubenice
periodista	novinářka
piloto de Fórmula 1	závodnice Formule 1
pintora	malířka
pirata	pirátka
poetisa	básnířka
política	politička
presidenta	prezidentka, předsedkyně
primatologa	primatoložka
primera dama	první dáma
primera ministra	premiérka
rapera	raperka
reina	královna
reportera	reportérka
repostera	cukrářka
sufragista	sufražetka
supermodelo	supermodelka
surfista	surfařka
tatuadora	tatérka
tenista	tenistka
trombonista	trombónistka

Pohádky na dobrou noc pro malé rebelky

Sat, 30 Mar 2019 00:00:00 +0100

Na tuhle knihu jsem náhodou narazila někdy před Vánoci – zaujalo mě její české vydání ve výloze knihkupectví a taky jsem na netu zachytila několik zmínek, že je to fajn dárek pro malé holčičky (i kluky). Podívala jsem se na ni blíž a zjistila, že je to současná hitovka, která začala velmi úspěšnou kampaní na Kickstarteru, vyšla anglicky na konci roku 2016 a už se dočkala druhého dílu a překladu do mnoha cizích jazyků. Takže zbývalo jen obstarat si ji ve španělštině a pustit se do čtení. :)

A rovnou můžu napsat, že se mi četla velmi dobře. Jejím obsahem je celá stovka životopisů zajímavých žen ze všech období historie a koutů světa, od Kleopatry až po současné sportovkyně, muzikantky, političky … Výběr je opravdu pestrý, hrdinky této knihy zastávají přes 70 různých povolání (jejich seznam se tu objeví v příštím článku).

Kniha je určená pro mladší školní děti, takže je psaná celkem jednoduchým stylem, ale přitom se úplně nevyhýbá ani odbornějším/oborově specifickým výrazům typu chromozóm nebo mačky. Skvělé je taky to, že každý životopis zabírá jen jednu stránku a nijak nenavazuje na ostatní, takže lze číst opravdu po miniaturních kouscích nebo si vybrat jen některé z nich.

Každý životopis je pak doplněn celostránkovým portrétem, a to pokaždé v trochu jiném stylu, protože na výtvarném zpracování se podílelo šedesát ilustrátorek z celého světa. Do prvních několika stránek se můžete začíst a zakoukat v náhledu na stránkách vydavatelství.

Tuto knihu můžu studentům španělštiny jednoznačně doporučit. Vzhledem k tomu, že se v ní vypráví, co se hlavním hrdinkám přihodilo, co kdo chtěl a nechtěl a podobně, z gramatického hlediska je potřeba orientovat se v minulých časech a nenechat se překvapit tím, že se tu a tam objevuje i konjunktiv (což je mnohem jednodušší než umět ho aktivně správně používat, takže klid). Protože se v ní píše o mnoha oborech lidské činnosti a různých událostech, je skvělým zdrojem pro rozšíření slovní zásoby. Zároveň to jsou události reálné, žádné boje s draky a skřety.

Určení dětskému čtenáři se však projevuje v pohádkové stylizaci životních příběhů, které mají všechny velmi podobný (a krátký) dějový oblouk: byla jednou jedna holčička, která chtěla něco dělat a šlo jí to, pak přišly komplikace, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Na druhou stranu, když si člověk přečte stovku takových „pohádek“, vůbec není problém napsat ve stejném stylu svůj vlastní příběh, na který je na konci knihy vyhrazena prázdná stránka. Rozhodně mi to přijde jednodušší, než nakreslit vedle portrét. :) Había una vez una niña …

FAVILLI, Elena, Francesca CAVALLO a Ariadna MOLINARI TATO. Cuentos de buenas noches para niñas rebeldes. Ciudad de México: Editorial Planeta Mexicana, 2017.

Saturnin

Sun, 10 Mar 2019 00:00:00 +0100

Španělský překlad Saturnina byl trochu impulzivní nákup – před pár lety ho spolu s dalšími jazykovými verzemi vydalo nakladatelství Karolinum a proto je dostupný i ve „španělské“ sekci běžných knihkupectví, hned vedle překladů Kafky a Kundery. Na rozdíl od Kafky jsem tam Saturnina nemohla jen tak nechat a koupila si ho krátce poté, co jsem vůbec se španělštinou začala. Mělo to být „do zásoby“, protože mi bylo jasné, že to nebude po jazykové stránce úplně triviální čtení.

Nakonec jsem neodolala, začala ho číst hned … a měla ho rozečteného dalších několik měsíců. Ne, že by to byla nuda – to u Saturnina nehrozí, ale čtení mi hlavně ze začátku šlo opravdu ztuha, a to právě pro to, co je pro tuto knihu tak typické – květnaté rozmluvy, košatá souvětí a spousta událostí odehrávajících se jen v něčí fantazii, což z gramatického hlediska věští konjunktiv na každém kroku. A tehdy jsem o něm měla jen velmi mlhavou představu …

Na druhou stranu je potřeba říct, že tohle všechno je jasné od první stránky. Spíš z legrace mě napadlo, že hned v první kapitole jsou použity snad všechny běžné španělské časy. A jelikož je první kapitola celkem krátká, nakonec jsem si ji prošla a zapsala si každou větu, ve které se objevil nějaký nový čas.

Tady je výsledek, v první kapitole jsem našla tyto časy:

přítomný

Aunque no me gustan todas esas comparaciones y parábolas con las que el doctor Vlach suele tejer sus temperamentales intervenciones, tengo que reconocer que su ejemplo ilustrativo sobre la cafetería, un individuo y una fuente de buñuelos no está nada mal.
konjunktiv přítomný (zde rozkaz)

Imagínense una cafetería elegante un domingo por la mañana.
předpřítomný

Ya han acabado ustedes de desayunar, han leído todos los periódicos, se reclinan cómodamente sobre el mullido asiento y, con aire pensativo, fijan la mirada en la fuente de buñuelos.
budoucí

Si es usted una persona sin imaginación, sin entusiasmo, sin sentido del humor, mirará los buñuelos con gesto ausente, quizá hasta el mediodía, y después se levantará y se irá a comer.
minulý prostý

Dejemos aparte lo del sentido del humor y el entusiasmo, pero eso de que me falta imaginación, sabiendo como sabe que fui capaz de rellenar correctamente el formulario para la declaración de la renta, eso sí que de verdad me sorprende.
konjunktiv imperfekta + podmiňovací jednoduchý (podmínka nereálná v přítomnosti)

Incluso en el supuesto de que realmente perteneciera a este primer grupo, esto me agradaría más que ser miembro del segundo grupo de personas, las cuales, mientras miran las buñuelos, se complacen en imaginar que pasaría si de repente, sin previo aviso, alguien comenzara a bombardear con estos dulces al resto de los clientes de la cafetería.
konjunktiv předminulého času + podmiňovací složený (podmínka nereálná v minulosti)

Si el destino no hubiera cruzado mi camino con el de Saturnino, no habría creído que existiera una tercera clase de personas, una especie de perros verdes.
imperfektum

Por decirlo así, mi vida estaba concentrada, los acontecimientos se sucedían precipitadamente y yo apenas podía seguirlos.
předminulý

Después tuve ocasión de comprobar que había recibido una educación profunda y sistemática.
konjunktiv perfekta

A veces, los inesperados discursos del doctor Vlach hacen que un capítulo que comienza con una disertación sobre criminología termine con una disertación sobre criminología, aunque en él se haya hablado casi continuamente sobre la pesca de la trucha.

Jestli jsem dobře p(r)očítala, výsledek je 12 různých časů. Chybí už jen čas předminulý závislý, předbudoucí a imperativ. Pokud se na to budeme dívat pozitivně, čtení Saturnina je extrémně zábavný způsob, jak si všechny tyhle časy přirozeně osvojit, nebo si na ně přinejmenším zvyknout. Po padesáti stránkách už člověka nějaké to hubiera hecho nerozhodí …

Čtení samozřejmě také usnadňuje všeobecná známost příběhu a české reálie. Překlad se mi zdá podařený (pokud takovou věc můžu soudit). Přemýšlím jen o tom, jestli by pro cizince, kteří české reálie neznají, neměl být překlad opatřen poznámkami. Například v 8. kapitole se nachází zdánlivě naprosto absurdní rozhovor Saturnina a tety Kateřiny, která jej začne prohlášením, že měla zlý té noci sen. Pravda, asi ani spoustu Čechů netrkne, že je to narážka na Vodníka, ale cizinec je tady podle mě úplně bez šance.

A jaký je tedy závěr, doporučila bych Saturnina jako čtení pro studenty španělštiny?

Rozhodně ano, pokud:

jsou už pokročilí a předchozí výčet ukázek je nevyděsil, ale pobavil
jsou sice ještě začátečníci, ale jsou blázni do španělštiny a do Saturnina

A začátečníkům, kteří nejsou takoví nadšenci, aby se pracně prokousávali relativně složitou četbou, zkrátka stačí nějaký čas vytrvat ve studiu, než se posunou do bodu 1. Con paciencia todo se logra.

JIROTKA, Zdeněk a Eduardo FERNÁNDEZ COUCEIRO. Saturnino. Praha: Karolinum, 2012.

Časová souslednost (španělština)

Sun, 03 Mar 2019 00:00:00 +0100

Ve španělštině se podobně jako třeba v angličtině uplatňuje časová souslednost. To znamená, že v nepřímé řeči („Honza řekl, že …“) i v některých dalšich souvětích je potřeba kouknout se na čas věty hlavní a případně podle něj upravit čas věty vedlejší.

Oznamovací způsob (indikativ)

Nejdřív se podíváme na časovou souslednost v oznamovacím způsobu.

Kdy se nic nemění – přítomnost a budoucnost

Na začátek dobrá zpráva: pokud je věta hlavní v přítomném, předpřítomném nebo budoucím čase, s časem ve vedlejší větě nemusíme hýbat. Zůstává stejný, jako kdyby tato věta stála samostatně.

Jako příklad můžu uvést několik vět, nejdřív samostatně:

Vendió su coche. (Prodal auto.)
Ahora no tiene ningún coche. (Teď nemá žádné auto.)
Comprará un coche rojo. (Koupí si červené auto.)

V nepřímé řeči, kde je sloveso hlavní věty v přítomném čase, zůstává vedlejší věta beze změn. Například:

Dice que vendió su coche. (Říká, že prodal auto.)

A kdy ano – minulost a podmiňovací způsob

Pokud je věta hlavní v libovolném minulém čase nebo v podmiňovacím způsobu, je potřeba přiměřeně „posunout“ také čas věty vedlejší více do minulosti, aby zůstala zachována původní souvislost mezi oběma větami.

minulý čas dokonavý (perfektum) a předpřítomý čas se mění na předminulý
hablé, he hablado → había hablado
přítomný čas se mění na minulý nedokonavý (imperfektum)
hablo → hablaba
budoucí čas se mění na přítomný čas podmiňovacího způsobu
hablaré → hablaría

Pokud je ve vedlejší větě kterýkoliv z „cílových“ časů (předminulý, imperfektum, podmiňovací zp.), zůstávají beze změny.

Příklady:

Dijo que había vendido su coche.
Dijo que no tenía ningún coche.
Dijo que compraría un coche rojo.

Všimněte si změny časů přesně podle přehledu výše; překlad vedlejší věty do češtiny by ale zůstal stejný (např.: „Řekl, že si koupí červené auto.“, ne „že by si koupil červené auto“).

Z druhé věty také zmizelo příslovce ahora (teď), protože v minulém čase nedává smysl; dalo by se případně nahradit například slovem entonces (tehdy).

I v této variantě může být někdy zachován ve vedlejší větě přítomný čas, a to tehdy, pokud je jejím obsahem nějaká všeobecná pravda anebo stav, který stále trvá.

Dijo que tiene dos hermanos.

Spojovací způsob (konjunktiv)

Konjunktiv je ve španělštině velmi často používaný slovesný způsob. Časová souslednost se ho týká také a funguje podobně jako v indikativu.

Přítomnost a budoucnost

Pokud je věta hlavní v přítomném nebo budoucím čase, ve větě vedlejší se vcelku očekávatelně nachází:

perfektum (předpřítomný čas) konjunktivu, pokud děj proběhl před dějem věty hlavní
přítomný čas konjunktivu, pokud jde o děj souběžný nebo následný (budoucí čas konjunktivu se dnes prakticky nepoužívá)

Příklady:

Dudo que haya vendido su coche. (Pochybuji, že prodal auto.)
Dudo que no tenga ningún coche. (Pochybuji, že nemá auto.)
Dudo que compre un coche rojo. (Pochybuji, že si koupí červené auto.)

Minulost a podmiňovací způsob

Pokud je věta hlavní v některém minulém čase nebo podmiňovacím způsobu, dochází zde prakticky ke stejnému posunu času vedlejší věty do minulosti jako v oznamovacím způsobu:

perfektum konjunktivu se mění na čas předminulý
haya hablado → hubiera hablado
přítomný čas konjunktivu se mění na minulý čas nedokonavý (opět v případě jak souběžnosti, tak následnosti děje věty vedlejší po větě hlavní)
hable → hablara

Poslední příklad s auty:

Dudé que hubiera vendido su coche. (Pochyboval jsem, že prodal auto.)
Dudé que no tuviera ningún coche. (Pochyboval jsem, že nemá auto.)
Dudé que comprara un coche rojo. (Pochyboval jsem, že si koupí červené auto.)

Malý princ

Sun, 24 Feb 2019 00:00:00 +0100

Poté, co jsem se prokousala prvními dvojjazyčnými knihami, začala jsem se poohlížet po nějakém jednodušším čtení jen ve španělštině. Vybrala jsem si Malého prince, protože je to knížka krátká, půvabná, a zároveň napsaná jednoduše a srozumitelně. Obrovskou výhodou při čtení bylo to, že příběh malého prince je obecně známý, takže i když nejsem zarytá fanynka, věděla jsem, jak se bude odvíjet, a mohla si bez problémů odvodit význam i méně obvyklých slov (jako třeba farolero – lampář). Takže s tím čtením „jen ve španělštině“ to byl vlastně trochu podfuk, ve skutečnosti šlo zase o dvojjazyčné čtení, jen jsem neměla českou verzi na vedlejší stránce, ale v hlavě. :)

Rozhodně to ale nebyla nějaká předvídatelná nuda – když se člověk po letech vrací ke knížkám, které obsahují nějaké abstraktnější myšlenky, obvykle si z nich vezme pokaždé něco trochu jiného než předtím. Pokud takovou knihu navíc čte v cizím jazyce, ve kterém není úplně „doma“, tahle vnímavost k dříve přehlíženým detailům získává ještě úplně jinou dimenzi danou třeba tím, které gramatické jevy mu aktuálně dělají potíže. Nebo narazí na úplně obyčejné, ale vtipně znějící nové slovíčko. A podobně.

Text Malého prince je vedle více či méně krásných papírových vydání dostupný také online, a to v mnoha jazykových verzích. Toho jsem využila k vytvoření word cloudu (nube de palabras) s nejčastějšími slovy. Hezky se v něm odráží, že podstatnou část knihy tvoří nejrůznější rozhovory (decir, preguntar, responder, …), i o čem je řeč (planeta, estrellas, flor, …). Také se dá například odhadnout, že malý princ umí slušně pozdravit (bueno, día). Zajímavých slov je tam celá řada, jejich další zkoumání už nechám na vás. Jestli ale rozumíte aspoň malé části z nich, raději se pusťte do čtení knihy – je to mnohem lepší zážitek.

SAINT-EXUPÉRY, Antoine de. El principito.

Moje čtenářská výzva 2019

Sun, 10 Feb 2019 00:00:00 +0100

Začátkem roku se vyrojila spousta čtenářských výzev. Jde vlastně o předsevzetí přečíst v roce 2019 buď jen určitý počet knih (do takové výzvy se můžou pustit například uživatelé webu Goodreads), nebo jsou daná i nějaká kritéria, která mají knihy splňovat (česká verze, ultimátní seznam mnoha zahraničních výzev).

Čtení je jednou z mých oblíbených činností a na studiu španělštiny mě mimo jiné těší právě to, že mě zase trochu víc přitáhlo ke knihám a trávím teď s nimi větší než mikroskopické množství času. Dát si nějakou čtenářskou výzvu mě ale napadlo až teď, když jsem si všimla, že jsem letos přelouskala už dvě knihy ve španělštině. To vypadá nadějně!

Vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě začátečník, důležitým kritériem při výběru knih je pro mě jejich jazyková nenáročnost spíš než zajímavý námět nebo originální zpracování. Důmyslné slovní hříčky jsou naopak v tomto stadiu spíš na obtíž. :) Proto jsem se rozhodla, že letošní výzvu pojmu jednoduše a úplně mi postačí, když v roce 2019 přečtu alespoň 10 knih ve španělštině. O každé z nich pak přidám zmínku sem na blog, odkazy budou na konci tohoto článku. Ty první dvě letošní ale přijdou na řadu až po několika kouscích, které jsem přečetla ještě loni. Všechy podobné články jsou seskupené pod štítkem libros.

Ptáci na krmítku

Wed, 06 Feb 2019 00:00:00 +0100

V zimě ráda občas pozoruju ptáky, ať už za oknem na zahradě nebo na krmítku v Makově. Tak jsem si řekla, že bych to svoje „jéé, modřinka!“ mohla vykřikovat španělsky. Kdybych věděla jak se řekne modřinka. Našla jsem si ji a kromě ní i další běžné ptáky, inspirovala jsem se tímto seznamem, kde si je můžete všechny i prohlédnout.

česky	španělsky	poznámka
zvonek zelený	verderón
pěnkava	pinzón
vrabec	gorrión
brhlík	trepador azul	trepar = šplhat
čížek lesní	lúgano
dlask tlustozobý	picogordo	pico = zobák, gordo = tlustý
hrdlička	tórtola	zamilované „hrdličky“ jsou tórtolos
hýl	camachuelo
kos	mirlo	mirlo blanco = bílá vrána :))
sojka	arrendajo
stehlík	jilguero
strakapoud	pico	pico znamená i zobák (mimo jiné)
sýkora	carbonero	koňadra i většina ostatních; doslova „uhlíř“
sýkora modřinka	herrerillo común	„kovaříček“
červenka	petirrojo	peto = kyrys/lacl, takže ~ „červená náprsenka“
žluna	pito

P.S. Všichni kromě hrdličky jsou ve španělštině rodu mužského.

Herrerillo 💙 (zdroj: Wikimedia Commons)

Předpona des-

Sun, 27 Jan 2019 00:00:00 +0100

Předpona des- na začátku slova (většinou slovesa nebo nějakého tvaru od slovesa odvozeného) obvykle tomuto slovu dává opačný význam, než který by mělo bez ní. Například sloveso cubrir znamená zakrýt, zatímco descubrir odkrýt, odhalit.

Několik dalších příkladů:

slovo	samotné	s předponou des-
(des)alentar	povzbuzovat	odrazovat
(des)aparecer	objevit se	zmizet
(des)arrollar	svinout, stočit	rozvinout, vyvíjet se
(des)atar	uvázat, spoutat	rozvázat, rozpoutat
(des)atascar	ucpat, zatarasit	uvolnit
(des)ayunar	držet půst	snídat (doslova: ukončit půst;)
(des)bloquear	blokovat, bránit	odblokovat, uvolnit
(des)enamorarse	zamilovat se	„odmilovat“ se, ztratit zájem
(des)enredar	zamotat, zašmordrchat	rozmotat, rozplést
(des)hacer	dělat, tvořit	vzít zpátky, rozložit, odčinit
(des)tapar	přikrýt	otevřít, odkrýt

(des)composición	složení, skládání, skladba	rozklad, rozpad
(des)empleado	zaměstnaný, zaměstnanec	nezaměstnaný
(des)gana	touha, chuť	nechuť, nezájem
(des)gracia	(mj.) milost, dar, přízeň osudu	smůla, nemilost
(des)hora	hodina, čas (na něco)	nevhodná doba

(des)agradable	příjemný, milý	nepříjemný
(des)cuidado	upravený	zanedbaný
(des)peinado	učesaný	rozcuchaný

Některá uvedená slova jsou už i v základním tvaru složeniny, např. enredar je odvozené od podstatného jména (la) red, síť. Takže tady je posloupnost red → enredar → desenredar. Napadá mě teď podobně vytvořené slovo desencadenar, které vypadá trochu děsivě, ale stačí pochopit jeho stavbu cadena (řetěz) → encadenar → desencadenar a osvětlí se jeho význam uvolnit z řetězů, osvobodit. Desencadena mi corazón :)

U přidání předpony des- se samozřejmě nemusíme zastavit, například: desatascar → desatascador, „věc, která uvolňuje ucpávky“ neboli instalatérský zvon.

Naopak odtržení předpony nemusí úplně vždycky stačit pro vytvoření existujícího a používaného slova:

opačné slovo taky může vyžadovat předponu, např. u dvojice destornillar (odšroubovat) a atornillar (za-/přišroubovat). (Mimochodem: šroubovák je destornillador.)
slovo bez předpony existovalo historicky, ale dnes už se nepoužívá, navíc mohlo dojít k posunu významu. Např. desafiar (vzdorovat někomu, vyzývat ho), které vzniklo jako opak dnes už nepoužívaného afiar (dát někomu slovo, zaručit mu bezpečí) nebo descabellado, které sice i dnes může znamenat rozcuchaný (podobně jako despeinado), ale mnohem častěji se používá ve smyslu bláznivý, ztřeštěný (un plan descabellado).

První čtení: Zorro a Don Quijote

Mon, 21 Jan 2019 00:00:00 +0100

První knížka, kterou jsem přečetla ve španělštině, byla Zorro – tajemná maska, a to ve zjednodušeném podání Elišky Jiráskové. Můžu ji vřele doporučit ke čtení i úplným začátečníkům, kterým jde hodně vstříc:

je velice krátká a zároveň dobrodružná, děj pěkně odsýpá a než se člověk naděje, je konec
je dvojjazyčná – na levé stránce je vždy španělský text a na pravé český překlad, ve kterém se tak snadno dají najít neznámá slovíčka nebo větné konstrukce
jazyk je po gramatické stránce jednoduchý, věty jsou krátké a převážně v přítomném čase, jen občas se objevuje čas minulý prostý
k dalšímu usnadnění orientace v příběhu je na začátku uveden přehled postav, které zde vystupují a také překlad několika důležitých slovíček typu klobouk, meč, bojovat, které se pak v textu často opakují
na konci je ještě malé gramatické okénko na téma překladu slovesa být (ser/estar/hay) s příklady z textu a tabulky časování sloves v přítomném a minulém čase

Na obálce je uvedeno, že kniha je určená pro studenty na úrovni A1/A2 a já bych se tady klonila již k té nižší variantě – myslím, že se do čtení může pustit každý, kdo jakžtakž ovládá přítomný čas. Minulý čas se objevuje celkem sporadicky a u pravidelných sloves, takže ho jde snadno rozpoznat a pojmout to tak, že pokud má sloveso nějakou divnou koncovku, bude to minulý čas. :) Anebo se lze minulý čas právě s touto knížkou začít učit, na konci jsou tabulky časovaní všech slovesných tříd.

Ve stejné dvojjazyčné edici vyšel také Don Quijote. Ten má na obálce uvedenou stejnou úroveň jako Zorro (A1/A2), ale v reálu je o už něco těžší. Rozhodně se u něj velice hodí orientovat se ve španělských minulých časech (oznamovacího způsobu) a taky je o dost delší. Mně osobně přišel až zdlouhavý, protože i tady je samozřejmě forma pořád hodně zjednodušená, některé situace se opakují a vyprávěné příhody jsou navíc notoricky známé. Připadala jsem si trochu jako bych četla dlouhý zápis ze čtenářského deníku. U Zorra jsem tenhle problém neměla, protože skončil dřív, než mě mohl začít nudit. :) Jsem zvědavá, jak se mi (jednou, někdy, snad) bude číst originál.

JIRÁSKOVÁ, Eliška a Johnston MCCULLEY. Zorro – tajemná maska =: El Zorro – la máscara misteriosa. 1. vydání. Brno: Edika, 2016, 71 stran.

JIRÁSKOVÁ, Eliška a Miguel de CERVANTES SAAVEDRA. Don Quijote =: Don Quijote de la Mancha. 1. vydání. Brno: Edika, 2017, 80 stran.