A co bylo dál...

… aneb jak dopadla moje čtenářská výzva 2019.

S oživením blogu bych se ráda ještě na chvíli vrátila tam, kde zatím skončil – do druhého roku svého studia španělštiny a ke čtenářské výzvě, kdy bylo mým cílem přečíst alespoň deset knih ve španělštině. Na blogu jsou zápisky o prvních čtyřech kouscích … a dál?

Z pohledu na seznam mých přečtených knih je jasné, že jsem se neztratila v Hříšném hvozdu a se čtením pokračovala. Rovnou dodám, že na číslo deset jsem se nakonec v roce 2019 nedostala – poslední knihou roku byla Tetička Julie od Maria Vargase Llosy, která mě bavila o vánočních prázdninách, takže knih ve španělštině jsem nakonec přečetla celkem devět. Ale jakých!

Po pohádkách od Coelha i Dahla jsem otevřela první román, který jsem předtím neznala. La sonrisa etrusca byl náhodný úlovek na dovolené a dodnes se musím smát, když si vzpomenu, jak mí spolucestující na letišti cestou domů obdivovali, že čtu španělskou knihu – a nenechali si vysvětlit, že jí rozumím opravdu jen hodně rámcově, protože se mi nechtělo při cestování pořád vytahovat mobil a lovit slovíčka. Ale jako trénink dobré, postupně jsem se začetla, protože téma nebylo složité, a nakonec se z náhodného čtiva vyklubala jedna z nejmilejších knih, jaké znám. Odehrává se v Itálii a hlavním hrdinou je venkovský „děda“, který se ne úplně dobrovolně přestěhuje k synovi do velkoměsta. To je pro něj nepřátelským prostředím, ale na druhou stranu se právě tady poprvé setká se svým malým vnoučkem, který v něm probudí naprosto nečekané city. V knize jsou hezky popsané různé protiklady (venkov / město, tradice / moderní život, tvrdá povaha / něžnost), a to tak, že má člověk pochopení pro obě strany – pro hlavního hrdinu vytrženého z místa, kde strávil celý život, i pro mladou rodinu jeho syna, které se domů nastěhoval svéhlavý stařík ze staré školy, který se neumí ani nechce přizpůsobovat novým poměrům.

Dalším přírůstkem do seznamu byla španělská verze detektivky Netopýr od norského spisovatele Joa Nesbøho. Je to asi jediná detektivka vůbec, kterou jsem za poslední roky přečetla, ale je pravda, že mi utekla celkem rychle a pochopila jsem, kdo byl vrah, takže účel splněn.

Pak jsem se pustila do povídek Jorgeho Luise Borgese, a to byla kromě změny žánru (i když nějaké to krimi se mezi nimi vlastně taky najde) hlavně změna úrovně. Tohle nejde číst nahrubo jako detektivku a kromě přesného chápání jazyka se většinou hodí i širší literární rozhled. Pro někoho možná až moc „meta“, jinému se zase můžou některá témata zdát neoriginální – ale to bude spíš naopak: Fikce poprvé vyšly před osmdesáti lety, Borges je dávno legenda a posloužil jako inspirace už několika dalším generacím spisovatelů i dalších tvůrců. Myslím, že i běžný dnešní čtenář v jeho díle najde mnoho nekonvenčních úvah a námětů k přemýšlení.

Pokračovala jsem opět povídkami, tentokrát od Isabel Allende, a nevím, jestli jde najít větší protiklad k Borgesovi. Ten je naprosto abstraktní a intelektuální, kdežto u povídek Isabel Allende si dodnes vybavuji jejich zemitost, smyslnost a smyslovost. Děj tu posunují dopředu hlavně nejrůznější emoce; víc mě ale fascinovalo dokonale vylíčené prostředí – tak, že má člověk pocit, že si může na popisované věci opravdu sáhnout nebo ucítit jejich vůni.

No a jak už jsem zmínila, tečkou za čtenářskou výzvou i rokem 2019 bylo lehké a zábavné čtení od dalšího velikána Maria Vargase Llosy (neboli Vargáska, jak je v této částečně autobiografické knize titulován): La tía Julia y el escribidor. Dvě postavy v názvu knihy jsou protagonisty dvou dějových linek, které se zde střídají: tetička Julie je opravdu Vargáskova vzdálená teta, o deset let starší než on, se kterou si na prahu dospělosti zpočátku tajně a později proti vůli celé rodiny začne romantický vztah. Pisálek Pedro Camacho je autor rozhlasových her ve stylu telenovel, které produkuje šíleným tempem a které mají čím dál šílenější obsah. Otázkou zůstává, která dějová linka skončí svatebními zvony a která v blázinci. Z celé knihy každopádně vyzařuje mladický elán autora / hlavního hrdiny, zajímavý je popis tehdejšího života v Limě, jeho práce v rádiu … a kdyby tuhle knihu psal až dnes, ušetří si půlku práce, protože podobné fantasmagorie jako Pedro Camacho už dávno zvládají psát stroje samy.

Celkově jsem s výsledkem své čtenářské výzvy hodně spokojená. Myslím totiž, že mě dobře nastartovala ve smyslu „deset knih se nepřečte samo, je potřeba si nějaké vybrat a opravdu se do toho pustit“, a přitom jsem se nenechala svázat jen tím, že si potřebuju odškrtat deset položek. Naopak, když jsem se španělským čtením už nabrala nějaké zkušenosti (a hlavně tady v začátcích opravdu platí, že každá další kniha se čte snáz než ta předchozí) a cítila jsem, že se můžu pusit i do něčeho složitějšího, sáhla jsem třeba po Borgesovi, i když bych za tu dobu, co jsem ho louskala, mohla zhltnout pět komiksů. A k těm jsem se ostatně později dostala taky, třeba Macanudo je skvělý. Výborného španělského čtení je zkrátka nekonečně a věčnou čtenářskou výzvou zůstává vybrat si, do čeho dalšího se pustit.