Jak jsem začala číst italsky

Kdo je největší italská literární hvězda všech dob? Dante Alighieri. Tak proč se nepustit rovnou do něj? Protože zatím chodím do kurzu konverzace pro začátečníky a v Božské komedii bych se ztratila jako v temném lese nejpozději ve třetím verši. Mistrovi v originále se proto zatím vyhnu uctivým obloukem, je potřeba ještě pořádně potrénovat jazyk a možná i podle rady jiného klasika poznat svého „nepřítele“. A kupodivu existuje kniha, která pomáhá v obou směrech, a to právě začátečníkům.

Jde o italsko-české vyprávění o životě a díle Danta z nakladatelství Edika. Jejich dvoujazyčné knihy ze stejné edice mi pomohly rozjet čtení ve španělštině, takže jsem tušila, že i tato by mohla být dobrá, a nebyla jsem zklamána. Gramatika je tam opravdu jednoduchá (vše se odehrává převážně v přítomném čase), slovní zásoba poněkud specifická – asi ne moc použitelná v praxi (pokud váš život není peklo), ale odpovídající tématu. Čtení o tak dávných historických postavách se trochu podobá čtení pohádek, je to zvláštní směs událostí, které se běžně dějí i dnes, s těmi, které jsou pro nás už neobvyklé a spíš abstraktní. Kniha je dlouhá tak akorát – vypadá tenoučká, ale začátečníkům bohatě vystači na několik sezení, a kromě Danteho životopisu se do ní vešel i stručný obsah Komedie.

K té se doufám ještě časem vrátím, tentokrát v plné parádě v renesanční italštině, ale jak pokračovat s četbou teď? Původně jsem si říkala, že si ještě přečtu něco jednoduššího (třeba to, co už znám, nebo nějakou knížku určenou pro větší děti), ale nakonec jsem všechny plány zahodila a pustila se rovnou do opravdového italského románu. Z poličky na mě totiž pořád pomrkávala holka z obálky Osamělosti prvočísel, relativně nedávno vydaného italského bestselleru. Ten se v mojí knihovničce ocitl ještě předtím, než jsem se přihlásila do zmiňovaného kurzu, vlastně pak byl z velké části motivací k tomuto kroku, a teď – když jsem už přece jednu italskou knížku přečetla – jsem prostě neodolala a konečně ty prvočísla otevřela.

Zpětně mi připadá, že jsem měla víc štěstí než rozumu, protože po jazykové stránce jde o relativně snadné čtení – obecně román popisuje běžný současný život ve městě a navíc je napsaný velmi jednoduchým a přímočarým stylem. Přitom mu neschází atmosféra (místy velmi hutná), kterou autor bez problémů zvládne vytvořit jen pomocí strohých, téměř holých vět. Jednou z mála odchylek od jednoduchosti jsou občasné abstraktní úvahy hlavního hrdiny Mattii, který je geniálním matematikem – což naštěstí začínajícímu čtenáři umožňuje trochu švindlovat a brát je jako ilustraci jeho přemýšlení vzdáleného obyčejným lidem, které není nutné plně pochopit, stejně jako ho nejspíš nechápe většina jeho blízkých.

Lehce čitelná forma tedy i relativním začátečníkům umožňuje soustředit se obsah, který je naopak místy těžký jako balvan. A ty největší balvany autor naloží hlavním postavám (a empatickým čtenářům) hned na začátku. Abych byla trochu konkrétnější: v průběhu románu postupně sledujeme životy dvou hlavních hrdinů, Alice a Mattii, od nějakých sedmi osmi let až zhruba do třicítky. Ti dva mají společné to, že jako malé děti dostanou (každý zvlášť) hloupý nápad, který bohužel pro ně taky mimořádně špatně skončí a poznamená už napořád nejen je, ale i jejich rodiny. Postupně pak sledujeme, jak se jim (ne)daří vyrovnat se se svou dávnou chybou a jak jim její následky komplikují i dospělý život desítky let poté. Čtení je to poněkud deprimující právě proto, jak se tady pořád střídají fáze očekávání, kdy už to vypadá, že se ti dva (nebo aspoň jeden z nich) dají nějak dohromady a budou si žít v rámci možností i docela hezky, a fáze zklamáni, když to ani tentokrát nevyjde a jejich traumata je znovu stáhnou ke dnu.

Nebudu prozrazovat, jak to celé dopadne; každopádně jsem si po dočtení řekla, že by to teď chtělo pro změnu nějaké odlehčení. Už ani nevím proč, ale moje volba padla na dalšího současného autora Niccola Ammanitiho a jeho knihu Já se nebojím, a ten, kdo ji zná, se cynicky směje už teď.

Začíná naprosto nevinně: hlavním hrdinou a vypravěčem je devítiletý kluk Michele, který se svou rodinou žije v zapadákově uprostřed polí kdesi na jihu Itálie. Vesnice má jen pár domů, kde naštěstí bydlí i další děti. Všechny společně v nesourodé partě běhají a jezdí na kolech po okolí a celkem se nudí, protože se vůbec nic neděje a venku jsou už dlouho taková letní vedra, že dospělí přes den ani pořádně nevychází z domu. Nuda ale rázem přestane v okamžiku, kdy Michele během hry u opuštěné samoty objeví cosi šokujícího. Nikomu o tom neřekne, začne pátrat na vlastní pěst a knížka se v tu chvíli změní v čistokrevné drama. Postupně se odkrývá, o co tady jde a kdo všechno je do věci zapleten. Každé další odhalení je překvapivější než to předtím a zároveň je čtení čím dál pochmurnější. Tentokrát jsou na vině dospělí, ale i tady stojí na začátku spíš jejich naivita až hloupost, než snaha někomu uškodit. A pak se věci začnou komplikovat a oni už jen reagují, jak nejlíp umí. Od nějakého bodu je jim jasné, že tenhle podnik nejspíš nedopadne dobře, ale už nemůžou vystoupit z kolotoče událostí. A ten se roztáčí čím dál rychleji až k dechberoucímu závěru.

Tematicky to tedy lehké a odpočinkové čtení nebylo, ale je pravda, že i tuto knihu lze bez obav doporučit i méně pokročilým čtenářům. Je totiž opravdu napínavá a od nějakého bodu je prakticky nemožné ji odložit – každý bude chtít zjistit, jak tohleto skončí. Kromě toho je v ní působivě popsaná celková atmosféra a prostředí, člověk se hned na začátku snadno přenese spolu s postavami pod pražící slunce mezi lány obilí. Dobře je zachycen i naivní dětský pohled vypravěče na svět (ze kterého vyplývá i jednoduchost a přirozenost použitého jazyka) a hry a dobrodružství jeho party.

Každopádně jsem si po dočtení řekla: existuje vůbec italská kniha, která neobsahuje „jobovky“? A s optimismem sobě vlastním jsem si rovnou odpověděla: nejspíš ano, ale co jsi čekala, když sis vybrala zrovna takové, co mají v názvu osamělost a strach? A tu další jsem vybírala o něco pečlivěji.

DE TOMMASO, Valeria. Dante Alighieri. Brno: Edika, 2021.

GIORDANO, Paolo. La solitudine dei numeri primi. Mondadori, 2008.

AMMANITI, Niccolò. Io non ho paura. Einaudi, 2001.