Malý princ podruhé

Malý princ byla před pár lety první „opravdová“ knížka, kterou jsem se prokousala ve španělštině, tehdy jsem se do něj pustila hned po prvních dvou zjednodušených četbách. Zdálo se tak jako jasná volba sáhnout po něm znovu, když začínám číst francouzsky: přečtu si něco jednoduchého, známého a navíc rovnou v originále – samé výhody!

Jenže ne nadarmo se říká „nechval dne před večerem“ (francouzsky: vin versé n’est pas avalé). Tentokrát mi totiž čtení vůbec nepřišlo lehké, minimálně zpočátku. Měla jsem se s ním určitě víc práce než před lety se španělskou verzí, přestože by to mělo být naopak – francouzsky jsem toho už přečetla malinko víc a znalost dvou dalších románských jazyků obecně taky dost pomáhá. Tak kde se to zadrhlo? Došla jsem ke dvěma závěrům: jednak je čtení ve francouzštině objektivně těžší než ve španělštině, a navíc jsem si ho sama trochu zkomplikovala.

Imperfektum vrací úder

Pokud jde o první bod: problém rozhodně není ve slovní zásobě. Jádrem příběhu je pořád jeden malý princ, jeden letec/vypravěč a pár dalších lidí, kytek a zvířátek a jejich krátké dialogy. Děj pochopí i dítě, sice jinak, než dospělý, ale to je dáno jejich rozdílnými zkušenostmi a ne složitostí výraziva. Sopka se (i) francouzsky řekne volcan. Hm, kde je zakopaný pes? Ve francouzských slovesech.

Jedna věc je jejich celková nepravidelnost, mnoho z nich se časuje alespoň částečně jinak, než říkají tabulky. S tím je ale asi každý čtenář smířený, protože se to týká i mnoha základních sloves, která se probírají hned v prvních lekcích francouzštiny.

Hlavním zdrojem lingvistické zábavy je pro začátečníka fakt, že v Malém princi najde slovesné časy, o jejichž existenci neměl ani tušení. Celkově je systém časů a způsobů ve francouzštině prakticky stejný jako ve španělštině a italštině, ale rozdíl je v jejich dnešním používání. Třeba ve španělštině jsou víceméně běžně používané skoro všechny (až na jeden), takže jsou taky všechny popsané v libovolném přehledu gramatiky. Navíc se tvoří celkem pravidelně, člověk je snadno rozpozná (na začátku třeba s pomocí nějaké té tabulky) a postupně i vstřebá.

Ve francouzštině ale existuje povícero časů, které dnes najdeme skoro výhradně jen v literatuře a formálních dokumentech. V mluvené řeči se nepoužívají a studenti si jich celé roky vůbec nemusí všímat a přitom se bez problémů dorozumí. Ovšem pokud otevřou Malého prince, hned potkají:

• passé simple, passé antérieur – běžně používané pro vyprávění
• subjonctif imparfait, subjonctif plus-que-parfait – pro vyjádření souslednosti
• conditionnel passé deuxième forme – ve skutečnosti jen speciální použití subjunktivu.

Ve stručné francouzské gramatice, kterou mám k dispozici, je o těchto časech jen kratičká zmínka a běžné přehledy sloves „na jednu stránku A4“ je velmi často ignorují úplně. Je to pochopitelné, když pro vlastní projev studenta (na který je dnes kladen velký důraz) nejsou potřeba, a navíc, jak se zdá, postupně mizí i z té literatury. V tomto směru bude určitě zajímavé přečíst si pro srovnání nějaký současný text; každopádně Malý princ je starý osmdesát let a v době jeho vzniku byly všechny tyto formy zjevně stále živé a při síle. Vyplývá z toho jediné: na čtení se od začátku vybavit pořádnou tabulkou časování, kde jsou uvedeny opravdu všechny tvary. Kdo je připraven, není překvapen a po pár kapitolách si i na tyhle „divné“ časy zvykne stejně jako na ty ostatní.

Pospíchej pomalu

S gramatikou jsme se vypořádali a teď k druhému bodu. Sama jsem si čtení ztížila tím, že jsem zpočátku současně s nim poslouchala nahrávku. Začátečníkům se to často doporučuje a byla jsem na to už zvyklá z předchozí zjednodušené četby, ke které byly nahrávky také k dispozici. Takže jsem si našla na Youtube krásnou verzi v podobě pohádky před spaním a spolu s ní začala číst. Jenže jsem si uvědomila až po několika kapitolách, že i přes klidné tempo vyprávění je na mě nahrávka pořád moc rychlá. Musela jsem ji neustále zastavovat a vracet se. Některé pasáže jsem musela trochu luštit, a než jsem vyluštila, pohádková víla byla už o odstavec dál.

Tento problém jsem naštěstí celkem hladce vyřešila tím, že jsem svoje úsilí rozdělila na dvě fáze: každou kapitolu jsem si nejdřív přečetla sama (velmi pomalu, tak, abych všechno pochopila), a teprve potom jsem ji četla souběžně s poslechem. To už jsem věděla, o co v ní jde, takže to bylo mnohem jednodušší a mohla jsem se víc soustředit na zvukovou stránku.

A kde je ta poetika?

Uvědomuju si, že tenhle článek vypadá navzdory mým proklamacím o lásce k cizím jazykům a knihám spíš jako Zápisky o válce galské. No, trochu jsem toho prince tentokrát dobývat musela! Ale když se na to zpětně podívám, dá se taky říct, že jiné záležitosti než ty dvě výše uvedené mě při čtení netrápily. Zároveň věřím, že s oběma stojí za to se poprat, přesněji řečeno začít pěstovat jejich vnímání: použité slovesné časy mají pro pokročilejšího čtenáře estetický význam, samy o sobě člověka naladí na naslouchání příběhu; a při poslechu zase krásně vynikne zvukomalba, rýmy a podobně.

Jakožto začátečník toho ve francouzštině samozřejmě moc vypěstováno nemám, proto jsem tyhle věci na začátku čtení vnímala spíš jako technické problémy. Které se naštěstí daly vyřešit, a tak jsem si Malého prince zhruba někde od začátku jeho cestování začala znovu i užívat. A díky tomu, že jsem ho četla velmi pomalu a pozorně (protože to jinak ani nešlo), měla jsem čas nechat na sebe jednotlivé scény působit a popřemýšlet o nich. Ale do psychologických rozborů se tady pouštět nebudu – pořád si myslím, že lepší než číst cizí dojmy je ponořit se do téhle knížky sám. Když to bude česky, budete mít kupu vlastních dojmů za dvě hodinky, když francouzsky (a nejste na to zvyklí), bude to asi trvat trochu déle, ale třeba teď aspoň víte, jak se na to připravit. A třeba vám to půjde jako po másle – on ne sait jamais !