Jednohubky
Co mě cestou cvrnklo do nosu a nebylo to na článek.
Blíží se mezinárodní noc netopýrů a já ji nemůžu opominout, protože zrovna výrazy pro netopýra jsou ve všech románských jazycích dosti zábavné:
Španělsky se řekne murciélago, což vzniklo z prapůvodního latinského muris caecus, tj. „slepá myš“.
Italský pipistrello zní legračně a vůbec mi nesedí, že po něm Italové pojmenovali bombardér, ale původ tohoto slova je poetický: v zastaralé verzi vi(s)pistrello je k rozeznání latinský kořen vesper – večer, soumrak.
A pomyslnou soutěž o největší bizár za mě vyhrává francouzská chauve-souris neboli plešatá myš. Tento název je doložen už od osmého století a možná vznikl zkomolením staršího výrazu, který znamenal zhruba „sovo-myš“.V italštině bacha na ryby: skoro každý ví, že capra není kapr, protože „koza s bramborovým salátem“ je předvánoční klasika začátečnických kurzů. Potíže ale může způsobit i tresca: ani tady nejde o rybu, ale o milostný románek, případně podraz.
A čeho se tedy dožadovat v restauraci, abyste místo oběda nedostali facku? Treska se řekne merluzzo (případně nasolená baccalà) a kapr carpa.
Lunedì, Dantedì, mercoledì… tak začínal v Itálii minulý týden. V úterý 25. března si tam totiž připomněli život a dílo Danta Alighieriho, básníka a „otce italského jazyka“. Tento významný den byl italskou vládou ustanoven v roce 2020. Z jazykového hlediska je zajímavý jeho název obsahující archaický výraz dì („den“). Ten se dnes už skoro nepoužívá, ale zachoval se mimo jiné v názvech dnů v týdnu, které již staří Řekové propojili s klasickými planetami/božstvy: lunedì = den Luny, martedì = den Marta apod.
A proč se Dantedì slaví právě 25. března? Protože v tento den v roce 1300 údajně začal svou pouť hlavní hrdina Božské komedie, nejznámějšího Dantova díla. Dataci umožnilo několik poznámek roztroušených v textu, nejpřesnější z nich je odkaz na výročí Ježíšovy smrti. Není ale úplně jisté, jestli tím byl myšlen opravdu 25. březen, kam se tato událost tradičně umisťuje (kromě toho jde o slavnost Zvěstování Páně, která má i další křesťanské významy), anebo Velký pátek roku 1300, který připadl na 8. dubna.
Jedna z věcí, na kterou mají Italové a Francouzi naprosto rozdílné pohledy, je kupodivu – zelí. V obou jazycích má toto slovo i další významy. Zatímco francouzské chou označuje něco roztomilého (typicky dítě nebo partnera, prostě zlatíčko), italské cavolo nemá líbeznosti ani za mák. Nejčastěji slouží jako umírněná náhražka ostrého výrazu, který začíná stejnou slabikou. Do prkýnka!
Převod Malého prince z francouzského originálu do italštiny skrývá zajímavý oříšek: květina, která jako postava v této knize vystupuje velmi výrazně žensky, je v italštině rodu mužského – un fiore. Autor klasického italského překladu to tak nechal a dialogy malého prince a „pana“ květiny kvůli tomu vyzní trochu zvláštně (a třeba v tomto provedení až komicky).
Před deseti lety, tj. po vypršení autorských práv, se (nejen) v Itálii roztrhnul pytel s novými překlady. Autor minimálně jednoho z nich usoudil, že květina by rozhodně měla být rodu ženského, protože opak jde proti duchu originálu. Nenašel ale vhodné synonymum a tak jako nejmenší zlo nakonec zvolil variantu, kdy je květina hned od začátku „růže“ (una rosa), přestože původně to malý princ rozpozná až o mnoho kapitol dál. O této i několika dalších úvahách se překladatel rozepsal zde.
Tintin je neskutečně akční! Stihne například: putovat pěšky v arabské poušti, nechat se kvůli domnělému zločinu zajmout kočovníky, být předveden k šejkovi, zjistit, že šejk je fanoušek jeho příběhů (!) a místo trestu ho bohatě vybaví na další cestu, zachránit ženu v nesnázích, zjistit, že nebyla v nesnázích doopravdy, ale jde o filmové natáčení, kterému šéfuje jeho známý, popovídat mu u čaje o svých posledních zážitcích, vrátit se na loď, která ho předtím zachránila při bouři na širém moři, zjistit, že loď veze náklad ilegálních zbraní… a to vše na čtyřech stránkách komiksu (Faraonovy doutníky).
Non si può avere la botte piena e la moglie ubriaca.
Doslova: nemůžeš mít zároveň plný sud a opilou manželku – aneb jak říct po italsku, že nemůžeš mít všechno.
Protože mám ráda ptactvo, hlavně to, co nám hopká po zahradě, docela dlouho už vím, že sojka se italsky řekne ghiandaia. Ale teprve nedávno jsem zjistila proč: ghianda je totiž žalud, oblíbená složka potravy sojek. Ty si také žaludy často zahrabávají do země na horší časy, pak na svou skrýš zapomenou, a na jejím místě vyroste doubek.
Takže sojka je v doslovném překladu z italštiny něco jako „žaludovka“. V podobném duchu se u nás doma vyskytují „řízkáč“ a „svíčkovník“, jen kus masa schovaný na horší časy jsem zatím nikde nenašla. Naštěstí, prasátko by z něj stejně nevyrostlo.